Ta z Austrálie

3. kapitola: Je to tvoje rozhodnutí!

Následující den jsou v plánu poslední závody exhibice a abych se prý nenudila, jak říká hlavní trenér, vyfasuji vlastní desky s tabulkou, dalekohled a zaznamenávám výsledky některých závodníků. Baví mě to možná až moc. Asi jsem v Austrálii příliš zapadla do stereotypu. Dámský závod vyhraje Tiril, pánský Johannes, i když jen těsně před Sturlou. Střílí mu to skvěle, oba byli s Johannesem čistí, ale Sturla zatím není tak rychlý.

„Tak jak se ti u nás líbilo?" poplácá mě Ziggy, jak mu prý můžu říkat, po rameni.

„Vlastně moc, musím uznat, že biatlon má své přednosti," usměju se a předám mu desky.

„To je fajn, že ses bavila. Na tribuně bys neměla takových zážitků. Co děláš teď odpoledne?" trochu mě zaskočí.

„No, Lenny půjde korigovat kuchaře a já si půjdu obstarat nějaký dobrý kafe. Další medicinální houbu bych asi nedala," zašklebím se. U snídaně totiž normální kafe nebylo, a tak jsem skončila s houbou v hrnku. Bohužel tomu nepomohl ani cukr ani mléko.

„A můžu tě na to kafe pozvat? Kousek odtud je docela pěkná kavárna. Určitě tam teď nebude narváno."

„Ehm, no tak asi jo..." Cítím se trochu nekomfortně. Jako by mi četl myšlenky.

„Můžeš být v klidu. Za prvé jsem ženatý, za druhé jsem na tebe moc starý a za třetí určitě nejsem tvůj typ." Teď si zase připadám jak blbec, ale otázka zůstává. Co po mně vlastně chce?

Když se všichni rozejdou, vydáme se do kavárny. Objednám si cappuccino a společně se usadíme u okna.

„Lenny mi říkala, že za pár dní odjíždíš zpátky do Austrálie."

„To je pravda."

„Večer se chystáš na párty?"

„Chystám, ale slyšela jsem toho tolik, že mám možná trochu strach tam chodit."

„Rozhodně bych se držel dál od Johannese, rád panákuje a jeho parťáci to většinou odnesou dost pěknou kocovinou."

„Díky za radu."

„Alex, asi je ti jasný, že jsem tě sem nepozval kvůli povídání o party. Chci ti nabídnout práci."

„Práci?"

„Jeden z asistentů končí z rodinných důvodů. Sezóna začíná až za nějakou dobu, ale nebude lehké najít někoho, kdo se trochu vyzná, dobře vychází s lidmi a neštve mě, navíc Lenny říkala, že v komandování lidí a organizaci jsi talent," usměje se. Celá Lenny.

„Takových lidí bude asi víc. Proč já, kvůli Lenny?" zeptám se trochu nechápavě.

„Taky, ale myslím, že bys perfektně zapadla. Jsi schopná, ovládáš několik jazyků, máš skvělé pracovní hodnocení a..."

„Ty sis sháněl reference?" zeptám se překvapeně.

„Mluvil jsem s vaším trenérem. Pěl na tebe jen samou chválu. Než jsme se setkali. Lenny mi říkala, že bys možná chtěla zakotvit v Norsku, a tak ji napadlo tě pozvat sem, abychom si tě trochu proklepli," pokrčí rameny. Já jsem v šoku. Jak může Lenny vědět, že bych se ráda vrátila...a pak mi to dojde. Ví to od mého bratra, bavili jsme se o tom, že jsem skončila u reprezentace a chci se vrátit domů. Nick je pěkná drbna.

„Nevím, co na to říct."

„Neříkej nic, rozmysli si to. Ale do konce týdne bych to potřeboval vědět. Byl bych rád, kdyby ses rozhodla k nám připojit, ale nutit tě nemůžu."

Do hotelu se vracím sama a cestou si přemítám všechny důvody proč to nevzít. To jsem celá já. Vždycky si hledám důvody, proč něco nejde. Štvu tím sama sebe. Je to skvělá práce a byla bych prakticky doma. Tak co to se mnou sakra je? Jistě ten hlavní důvod, proč jsem utekla do Austrálie, to co nezměním - jak dlouho bude trvat než vyšťourají, co je zač moje rodina?

„Vzpamatuj se, Alex!" zamumlám.

„Mluvit si pro sebe a oslovovat se 3. osobou je příznakem šílenství," řekne hlas za mnou. Polekaně se otočím a přemítám, kolik ze svých myšlenek jsem vypustila nahlas. Johannes.

„Vyděsil si mě."

„To jsem nechtěl, omlouvám se. Jsi v pohodě?" Zkoumavě si mě prohlíží. Mám pocit, že mi umí číst myšlenky.

„Nic se nestalo."

„Vypadáš trochu rozhozeně."

„No, trochu jsem."

„Povídej, mohlo by se ti ulevit," řekne. Tón, jaký použije je tak neskutečně přesvědčivý, že mám velkou chuť mu všechno vyklopit. Co to se mnou je? Kousnu se rtu a zamračím se.

„To se moc nehodí," řeknu po chvíli.

„Protože se neznáme? Jsem dobrý posluchač a obvykle pomáhá se svěřit."

„Přesně tak, neznáme se. Proč bych se ti měla svěřovat?"

„Právě proto, neznám tě. Poskytnu ti erudovaný a nezkreslený pohled na svět. Navíc, kdyby ses chtěla svěřit Lenny, tak jí už voláš. A kdybys to nechtěla řešit, tak se se mnou teď nebavíš," zašklebí se. Pokrčím rameny, proč ne. Vždyť nemusím říkat úplně všechno.

„Fajn, takže nabízí se mi skvělá příležitost. Všechno, by se změnilo, v podstatě bych si do jisté míry splnila přání. Ale má to velké ale – když to nevyjde, budu toho hodně litovat." 

Chvilku přemýšlí a pak řekne: „A když to nezkusíš? Můžeš litovat taky. Možná je to přesně důvod, proč se ti ta příležitost naskytla. Třeba je to šance, jak konečně začít žít. Vystoupit ze své komfortní zóny. To, že nad tím takhle přemýšlíš je jasný důkaz, že část tebe to chce udělat."

„Psycholog Boe?" zašklebím se.

„Nejsem psycholog, ale docela tě chápu. Naskytla se mi kdysi možnost změnit život, ale já se moc bál na to, abych to udělal. Litoval jsem. Neudělej stejnou chybu. Někdy prostě musíš zavřít oči a skočit." Johannes upřeně hledí někam do lesa a ve tváři má zvláštní výraz. Má pravdu? Měla bych to udělat? Naše pohledy se setkají.

„Děkuju," řeknu po chvíli.

„Alex? Je to tvoje rozhodnutí, takže si do toho nenech kecat. A večer si zamlouvám tanec," řekne mi. Mrknutím oka je pan psycholog pryč a působí zase bezstarostně.

Vydám se zpět na pokoj a rozhodnutí odložím na zítřek. Ráno moudřejší večera.

V našem pokoji už probíhají přípravy na akci. Voní to tam jako v parfumerii a neklidná Lenny zkouší jeden model za druhým.

„Kde ses flákala?" vybafne na mě, jak zavřu dveře.

„Vždyť je čas, začíná to až za 2 hodiny," zvednu ruce na svoji obranu.

„To je přeci jedno, důkladná příprava si žádá čas a já nemám co na sebe."

„Máš tu nejmíň 5 šatů. Určitě budou nějaké vhodné," snažím se jí uklidnit.

„Asi máš pravdu, ale ráda bych udělala dojem, víš jak to myslím," mrkne na mě.

„Samozřejmě. Půjdu na sobě taky zapracovat."

Po hodině a půl jsme obě nachystané, Lenny se po vyzkoušení všech modelů vrátila k těm prvním a já zvolila klasiku – jdu celá v černé. Lenny jen kroutí hlavou, ale nevyvrací mi to. Celou dobu netrpělivě popohání ručičky na hodinkách a já se naopak snažím čas zpomalit. Vrací se moje nespolečenská stránka, která nemá ráda párty a raději by si pustila nějaký film.

„Opravdu tam musíme?" zeptám se Lenny než vkročíme do hlavní společenské místnosti.

„Nemusíme, ale chceme," řekne zvesela a vtáhne mě dovnitř.

Další kapitola je tady, tentokrát trochu dřív. Jak asi proběhne večírek?