Ta z Austrálie

30. kapitola: Alex, to se ptáš vážně?

Když jsem Tarjeiovi řekla pravdu, je mi mnohem líp. To čekání na článek, který do nejmenších podrobností vylíčí celou moji osobnost už ve mě nebudí takovou hrůzu. A když už to ví Tarjei, řeknu to i zbytku naší norské sestavy. Nechci, aby si mysleli, že jsem sem přišla jako špion a všechny jejich přestupky hlásím do Osla.

„Takže chodíš ke králi na oslavy?" zajímá se Tiril.

„Jaký?" nechápavě se na ní podívám.

„No třeba ten každoroční banket na zahradě paláce. Strašně moc bych se tam chtěla podívat. Tvoje rodina tam chodí ne? Děda kamarádí s králem..."

„Moje rodina jo, ale já tam nebyla od osmnácti. Říkala jsem vám, že co se týká povinností rodiny Løvskøg, jsem dost dlouho mimo."

„To je fakt, snažil jsem se tě vygooglovat a našlo mi to jen to, že žiješ někde v zahraničí a pár starých fotek, vůbec bych neřekl, že jsi to ty," pokývá hlavou Vetle.

„Tak vidíte, v tomto ohledu zrovna nejsem výhra," pokrčím rameny.

„Jaký to bylo vyrůstat v tý rodině?" zajímá se Marte.

„Náročný. Spoustu očekávání, která jsem k nevoli prarodičů nenaplnila."

„Měla sis vzít nějakýho pracháče?" šklebí se Sturla.

„Znáte Dominika Olsena?"

„No páni, ten byl vždycky moc krásnej.." zasní se Tiril. Jo to on je a taky dobrá partie.

„To byl můj vyvolený, alespoň podle prarodičů. Ale Dom je jak můj brácha."

„A nějakej brácha je svobodnej?" ptá se se zájmem Emilie.

„Bohužel. Oba šťastně ve vtahu a navíc nastávající tatínci..." zašklebím se při té představě.

Vlastně to vzali moc dobře, čekala jsem to horší.

...

Před námi jsou štafety a začínají pánové. Realizační tým se dal do pořádku a tak jsme v plné sestavě. Pro tento závod je moje místo na trati a opět u posledního stanoviště. Po tom pobytu na střelnici se mi sem moc nechce, ale když trenér nařídí, Alex vykoná. Včerejšek jsem trávila hlavně s Tarjeiem, ale jelikož Sturla upadl do hrozný depky, celý večer jsem se ho snažila povzbudit. Markéta už pro změnu nekomunikuje vůbec s nikým. Neviděla jsem jí od stíhacích závodů, většinu konverzace máme v textové formě. Ne, že by se na mě zlobila - to mě několikrát ujistila - ale prostě potřebuje odstup od norského týmu a to zahrnuje i mě. Jsme domluvené, že se uvidíme zítra po dámských štafetách.

První úsek naší štafety obstará Sturla. Jakmile mě míjí, poznám, že je něco hodně špatně. Není to on, ani podle výrazu v obličeji a rozhodně tomu nedopovídá ani jeho výkon. První úsek a rovnou jedeme na trestné kolo. Zatraceně, tohle je zlý sen. Opět jsme pod tlakem, protože naše štafeta by měla vyhrát a rovnou takový zásek. Na druhém úseku jede Tarjei, který sice trestňák nejede, ale i na něm je vidět rostoucí únava. Naštěstí nás zachraňuje duo Johannes a Vetle, který doveze naši štafetu na zlaté pozici. Zase jsme vyhráli a opět to bylo drama.

...

„Pěkně sem to posral," zašeptá mi do ucha Sturla, když se přesouváme zpátky. Vidím, že je pěkně rozhozený.

„Ale máte zlato. Zapomeň na to. Kluci ti určitě nic nevyčítají."

„Alex, o to nejde. Já už takhle dál nemůžu. Buď to Markéta rozsekne, nebo já končím. Ta nejistota mě ubíjí. Musí se rozhodnout. Se mnou teď nemluví, ale s tebou jo. Můžeš jí prosím předat tohle?" podává mi lístek. Přikývnu.