Ta z Austrálie

23. kapitola: Nejhorší povahové vlastnosti

Otočím se a spatřím ve dveřích Johannese. Skvělý, horší už by byl jen Tarjei. Ale ono to asi vyjde nastejno.

„Jen jsem ti šel říct, že můžeme vyrazit," řekne Johannes. Rozloučím se s Markétou a zařadím se vedle něj.

„Tak do toho, přímo na tobě vidím, že se chceš zeptat," řeknu mu.

„Otázku jsem položil, tys neodpověděla."

„To je fakt."

„A odpovíš mi na ní?"

„Ne," odseknu.

„Proč ne?" usměje se.

„Protože prostě ne. Není to tvoje věc."

„Měla bys mu to říct."

Zastavím se a dám si ruce v bok: „Tak to teda ne."

Jossi mi položí ruce na ramena a lehce se mnou zatřese: „Zatraceně, Alex. Já se z vás dvou fakt zblázním ty s ním chceš být a neřekneš mu to, on si vymyslí rozbitý okno, aby mohl být s tebou. O co by to bylo jednodušší kdybyste si vyznali nehynoucí lásku."

„On si to okno vymyslel?"

„Neříkej, že ti to nedošlo, si chytrá holka." Má pravdu, podezření jsem měla, ale jistota je jistota.

„Jestli mu něco řekneš, tak..." Na výhružku nedojde, Jossi mě nenechá dokončit větu.

„Neřeknu nic, nechci se do toho míchat. A měla bys vědět tohle - Gita mu volá jen proto, že řeší stěhování jejích věcí od něj. Byla pracovně pryč a dřív se k nim nedostala. Tarjei s ní nechce být. Navrhla mu to, ale on řekl, že..." zarazí se a mlčí. Co řekl Tarjei už mi říct nestihne, protože dorazí zbytek týmu.

.....

„Alex?! Na co tam koukáš, kam šly ty rány?" ozve se hlas trenéra. Sice jsem zírala do dalekohledu, ale můj mozek prostě odmítal spojit informace.

„Promiň, Siegfriede. Nějak se mi rozutekly myšlenky. Tady to je," podám mu tabulku s magnetky. Uvědomím si, že na mě mluví: „Promiň, co si říkal?"

„Ty jsi dneska úplně mimo. Možná by ses měla víc soustředit na práci a ne na Quentina." No, kdyby šlo jen o Quentina. O kom se povídá...

„Ahoj Alex, rád tě vidím," ozve se za mnou Quentin a políbí mě možná trochu odvážněji než by se slušelo. Na veřejnosti se normálně moc neukazujeme.

„Ahoj," usměju se. Jsem špatná, špatná přítelkyně.

„Co dneska večer něco podniknout?" navrhne.

„Dneska mám domluvený sraz s Markétou, holčičí pokec a tak, co zítra?" Hrajeme tu o čas.

„Tak dobře, zítra se budu těšit." Přikývnu a pak mě zaplaví obrovský pocit viny.

....

Markéta dorazí přesně v půl 6. S sebou nese víno, nevím, kde ho dokázala splašit, ale je fajn mít ji tady a konečně to moct probrat. Všechno od A do Z.

Nejdříve však povídá Markéta o tom, jak Eva musela s tím okem k doktorovi, bude ale v pořádku a do závodů tady v Anterselvě se zapojí.

„A víš, co je nejhorší? Že Thomas v tom byl naprosto nevinně, ta ženská z baru byla jeho sestřenice," směje se Markéta.

„Tak to je pěkně úchylný, tohle by sestřenice psát neměla."

„Však taky ne, vymyslela to jeho máma. Prý jim měla Eva dokázat, že ho miluje, že to s ním myslí vážně a nechce ho jen do postele. Ta rvačka asi v plánu nebyla, ale Eva prošla. Myslím, že žádost o ruku bude brzy následovat."