Ta z Austrálie

16. kapitola: Vánoční spiknutí

„Já s nimi teda u večeře sedět nebudu! Naštvali mě, mělas slyšet ten křik," vypouští Nick páru. Objevil se u mě v bytě ve středu 22. prosince už v 8 ráno, aby mi přinesl snídani a postěžoval si.

„A co to teda znamená?" zeptám se zmateně.

„Všechno. Poslední kapka byla, že Lenny musí na test otcovství, jestli si to nevymyslela. Chápeš to? Pak hodinová přednáška o tom, že když už se válím s kde kým, měl bych si dávat pozor a kdo ví, kolik takových zlatokopek se ještě objeví. Lenny a zlatokopka? Vždyť mají peněz stejně jako my."

„Oni se zase uklidní. Náhradní plán Vánoc?" zeptám se.

„Ty to budeš taky bojkotovat?" podiví se.

„Nebudu, ale znám je. Odjedou někam do tropů. Budou dělat, že se Vánoce nekonají. Jako před 2 lety, pamatuješ? Přijel si za mnou do Austrálie. Předpokládám, že na večírek se sponzory taky kašleme. Ne, že bych měla v plánu tam jít. Kam teda vyrazíme na Vánoce?" Oba se zamračíme.

„Dubaj?" nadhodí Nick.

Mně napadne něco jiného: „A co jet k babi a dědovi Nielsenovým?"

„Vidíš, to mě vůbec nenapadlo. Zní to skvěle. Počkej, to nepůjde."

„Myslíš kvůli té jejich vánoční večeři pro odložené rodiče a prarodiče?" zasměju se. Babi a děda pořádají každý rok u sebe v penzionu večeři pro přátele, kteří už mají dospělé děti a vnoučata, tak se scházejí spolu a společně slaví Vánoce.

S Nickem okamžitě žhavíme FaceTime. Dovoláme se jen babi, ale ta má velkou radost. U stolu se místo najde. Ještě ten den vyrazíme s Nickem nakoupit nějaké dárky, tam se nikdy nejezdí s prázdnou. Na sváteční snídani nám všem koupíme typické norské svetry v tmavě modré barvě. Zabalím kufr věcí, člověk by neřekl, kolik toho bude na 3 dny potřebovat a následující den 23. prosince vyrážíme na místo zvané Loen, v porovnání s Oslem je to spíš vesnička, která se nachází v kraji Vestland, směr západní pobřeží. Cesta nám trvá skoro 7 hodin. Já udělala svačinky, Nick playlist. 

Samozřejmě to s původní verzí Vánoc dopadlo tak, jak jsem myslela. Ještě ten den, co u mě Nick ventiloval vztek, mi volala mamka, že je příliš napjatá atmosféra a proto odjíždějí do tepla. Stihla jsem se k nim akorát tak stavit na odpolední posezení, kde jsem byla samozřejmě pozvaná na další Vánoce pod palmou, ale odmítla jsem. Naše to mrzelo, ale prarodiče si viditelně oddechli. Tomu říkám rodinné svátky...

V půl 4 odpoledne parkujeme před penzionem.

„Tak ráda tě vidím, Alex. Nějak si nám dospěla, holčičko," objímá mě babička.

Děda jen přikyvuje: „Holka na vdávání, o tebe se musí kluci prát."

„O tom nic nevím," zasměju se a jdu ho obejmout. V penzionu to vypadá nádherně, všude je výzdoba, v krbu plápolá oheň. Po dlouhých letech mě čekají pravé Vánoce. Hodíme si s Nickem akorát věci do pokoje, bydlíme spolu, protože kvůli přátelům babi a dědy není moc místa a už jsme zapřaženi do příprav. Nick vyráží s dědou do jejich lesa pro stromek a my s babi se pustíme do jídla. Slavnostní večeře je sice až zítra, ale musíme vyřešit dnešní večeři a zároveň část věcí na zítřek.

Perníčky už má babi napečené, zvládá to společně s dědou ještě před Vánoci. Mrzí jí, že se tu podle tradice nescházíme všichni na pečení, ale naše rodina prostě není tradiční. Společně s babi připravíme jehněčí a vepřové na zítřejší slavností tabuli. K tomu nás zítra čeká příprava zeleniny, rýžového nákypu s ovocným přelivem a nesmíme zapomenout na jednu jedinou mandli, kterou kdo najde, dostane odměnu - babi už má připravené malé marcipánové prasátko.