Ta z Austrálie

10. kapitola: Záhada červeného trička

O co veselejší večer o to horší ráno, hlavně, když mě otravný zvuk budíku zastihne v ne zrovna ideální kondici.

„Vypni tu obludnost," zahuhlám na Lenny. Vůbec nechápu, proč se namáhá s budíkem, když si stejně vstává, jak chce.

„To je tvůj budík, zlato," uchichtne se.

Pomalu se otočím na druhý bok a ejhle, opravdu to je můj mobil, co tu tak vyzvání. Posadím se na posteli a mžourám do ranního sluníčka. Takhle špatně mi dlouho nebylo. Jak se mi to mohlo stát? Měla jsem přeci jen jedno víno a pár panáků.

„Vypadáš strašně, Alex, kolik si toho včera vypila?" ptá se pobaveně Lenny. Zdá se, že je jí mnohem líp než poslední dny.

„Tolik toho zase nebylo, jen mě to asi víc sebralo," odseknu a velmi pomalu se zvedám z postele. Žaludek se mi zhoupne, ale dobrý. Uf. Odeberu se do koupelny. Pohled do zrcadla mě vyděsí a pobaví zároveň. Po tvářích mám rozmazanou řasenku, na hlavě rozcuch a moje tvář má lehce nazelenalý odstín. Poté, co se trochu zkulturním můj pohled upoutá pyžamo, respektive jeho absence. Místo svého obvyklého modrého saténového pyžama mám na sobě červené tričko, dle velikosti pánské. Hm.

„Asi jsem ti vzala tričko, v té tmě jsem nejspíš nahmatala první, co mi padlo pod ruku. Doufám, že se tvůj kluk nenaštve," řeknu Lenny, která mě pobaveně sleduje, v ruce drží pytlík zázvorových sušenek, své nejoblíbenější snídaně, a cpe se jak o život.

„To není moje tričko a nikdo cizí tu nebyl, musela si v něm už přijít," tváří se ještě pobaveněji. Heh? Zakroutím hlavou a oznámím jí, že jdu raději na čerstvý vzduch, snídani nebudu riskovat. Po cestě ven mě do nosu praští vůně slaniny a můj žaludek zaprotestuje. Ne, tohle není dobrý nápad. Vydám se na krátkou procházku po okolí, naštěstí jsem si vzala tmavé brýle, takže mě sníh tolik netrápí. Zima a slabý vítr mi uleví od bolesti hlavy a začínám se cítit o něco líp. V hlavě si přemítám události včerejšího večera a s hrůzou zjišťuju, že část událostí chybí. Navíc to, co si jakž takž pamatuju splývá v podivnou změť zvuků a obrazů, které příliš nedávají smysl. Hlavně odpověď na otázku čí je to červené triko a jak jsem k němu přišla je dost palčivá. Existuje však osoba, která by mohla mít ty správné odpovědi - Makula. Vytáhnu z kapsy mobil a než stihnu vyťukat číslo, pípne mi zpráva právě od ní.

M: Jak je pařmenko? Snad ještě neležíš....Doufám, že ti není moc špatně. :)

A: Ráno jsem myslela, že umřu, ale už je to lepší. Jsem na zdravotní procházce.

M: A můžu se přidat?

A: Budu ráda, potřebuju s tebou mluvit.

M: OK. Budu venku za 10 minut.

Když se sejdeme před penzionem, Makula se div nehroutí v návalech smíchu.

„Páni, vypadáš strašně," řehtá se Makula, když mě vidí.

„Hm, díky. To je od tebe milé. Můžu tě ujistit, že vypadám přesně tak, jak se cítím," zabručím.

„Ale aspoň nemusíš objímat mísu, Evka dopadla hůř," pokrčí rameny. Chudák Eva.

„Můžeš mi říct, kolik jsem toho včera vypila?" zeptám se jí narovinu.

„Víno a pár panáků," řekne Makula. To souhlasí, ale přesto...

„Nechápu to, po jednom víně a dvou panácích by mi přeci nemělo být tak špatně, ne?" Makula zkousne ret a pak opatrně dodá: „Víš, ono ty panáky nebyly jen dva."