Ta z Austrálie

15. kapitola: Annecy - Ženeva - Annecy - Oslo

Šaty, které mi poslal Henrik naštěstí zakryjí všechny modřiny a odřeniny se skvěle zahojily. Při troše líčení už nejsou prakticky vidět. Před mým odchodem vrazí do pokoje Sturla, nejspíš se chce usmířit.

„Jdu se zeptat, jestli si nechceš pustit ...." zarazí se uprostřed věty a zírá na mě. 

„Nemůžu, jdu na večírek."

„S Quentinem?" zakoktá.

„Ne a vůbec ti nemusím nic vysvětlovat, teď když dovolíš musím jít," prosmýknu se kolem něj a zabouchnu dveře od pokoje.

Hotel, před kterým mě auto vysadí, je opravdu luxusní. Vyzvednu si sklenici šampaňského, moje nechuť ke konzumaci alkoholu na veřejnosti pomalu vyprchala. Usoudila jsem, že troška nemůže uškodit. Strejdu Matze najdu rychle - se svými 2 metry dost vyčnívá. Bratránek stojí hned vedle něj ve společnosti Louise. S Henrikem a jeho sestrou jsem trávila každý rok polovinu letních prázdnin, vždy v nějaké destinaci, kde jsme procvičovali cizí jazyky. Je můj nejlepší kamarád. Do Austrálie za mnou létal každé 4 měsíce a vždy se zdržel minimálně 2 týdny, nakonec si tam pořídil dům na pláži, kde jsem nakonec poslední 2 roky i bydlela. Zná mě asi nejlépe ze všech. Do Osla příliš nejezdí, protože setkání s prarodiči většinou končí ostrou hádkou.

„Jsi v pořádku?" zeptá se Henrik, když máme konečně chvilku si popovídat v zimní zahradě s nádherným výhledem.

„Ale jo, jen to na mě nějak dolehlo, nemám rozmazaný obličej?" otírám si oči.

„Vypadáš krásně. Jen mám z tebe takový pocit, že se něco děje. Přijde mi, že jsi smutná."

„Vždyť se pořád něčemu smějeme," namítnu.

„Když si myslíš, že se nikdo nedivá, tak máš smutný pohled. Řekneš mi o co jde?"

„Neřeknu, ne proto, že bych nechtěla. Spíš protože vlastně nevím."

Povyprávím mu o práci, lidech kolem mě a o všem, co se od mého návratu stalo. Dosud jsem mu psala buď maily a párkrát jsem telefonovali, ale to není ono. Henrik pozorně poslouchá.

„O Mika nejde, to máš vyřešené. V tom je něco jiného. Co ten Tarjei?"

„Už i ty?" zamračím se.

„Jak to myslíš?"

„Sturla mi ho pořád předhazuje. Myslí, že se mi Tarjei líbí - to je možná silné slovo, nevím. Už mě s tím štve. Ty jeho narážky, blbé pohledy..."

„A nemůže na tom být něco pravda? Nezačni mi nadávat, ale tak, jak to vyprávíš mám pocit, že ti není úplně lhostejný." Takže už i Henrik.

Zhluboka se nadechnu a rázně odpovím: „Není to pravda."

Henrik se na mě tázavě podívá, tak dodám: „Nevím, já nad tím nepřemýšlela a i kdyby, zdůrazňuji to kdyby - vztah nechci, když to nevyjde, bolí to. Už tím znovu projít nechci."

„Takže co? Sbalíš si věci a prostě zase zmizíš? Nebylo by to poprvé." 

„Nechci utíkat, mám tu práci ráda. Jen si musím srovnat myšlenky, ta přestávka bude ideální. Neuvidím se s nikým z nich." To tak docela není pravda, ale i to se dá vyřešit, prostě odjedu dřív než ti dva přijedou.

„Do té doby budeš dělat jako by nic. A pak případně taky. City stranou, brečet v soukromí," pokývá hlavou. Zná mě opravdu dobře. Ze všech lidí na světě mě citově zlomenou viděl jen on.

„Tak nějak. Mám v tom praxi, nemyslíš?" ušklíbnu se.

„Zapomněl jsem, moje chyba. Rozum je to, co tě teď pohání. Alex, co se s tebou stalo?" zamračí se.