Ta z Austrálie

7. kapitola: Uvítací ceremoniál část 1.

Zamyšleně se vydávám za servisáky, kde nafasuji zbrusu nové běžky. Vypadají moc dobře, řekla bych. Ačkoliv jsem nikdy žádné neměla, tak nevím, jak by vypadaly, kdyby byly špatné.

„Zkus to projet, jestli ti budou vyhovovat. Kdyžtak bychom to doladili," řekne mi jeden ze servisáků. Upřímně nechápu, co bych na tom měla ladit. Než se vydám na první zkušební jízdu musím zkontrolovat, kdo všechno tady zůstal a také se musím převléknout. Parkoviště vypadá mnohem opuštěněji než když jsem přijela. To je skvělá příležitost. Vylovím z balíku oblečení na běžky. Moc hezké, černo-červené a v autě to na sebe hodím. Velikost sedí skvěle. Vezmu běžky a vydám se na začátek tratě, tam se mi povede běžky úspěšně připnout. Stačí mi k tomu pouze 3 pokusy. Pokusím se posunout dopředu a málem sebou praštím do sněhu. Asi jsem to mohla čekat nicméně se nevzdávám a druhý pokus je o něco lepší. Představa projížďky mě stále děsí.

„Nechceš se projet? Ukázal bych ti část zítřejší tratě," ozve se za mnou Sturla. Aha, všichni neodjeli.

„No..." přemýšlím jestli viděl můj efektivní rozjezd.

„Každý jsme někdy začínal," usměje se. Takže viděl.

„To sice jo, ale vám bylo asi o dost míň, než mě," řeknu potichu.

„Tak pojď. Ukážu ti, jak se nezmrzačit," pobídne mě a pomalu se rozjede. Zaváhám, ale lepší šanci mít nebudu a třeba mi dokáže poradit. Třetí rozjezd je zase o něco lepší. Na rozdíl od něj, který pomalu bruslí, já pomalu šoupu nohama vpřed.

„Alex, zkus se tak nepředklánět. Pojede se ti líp a usměj se u toho, vypadáš hrozně vyděšeně," povzbuzuje mě.

„Taky, že jsem vyděšená. Hlava mi nebere, jak na tom dokážete jet tak rychle," pokrčím rameny a vzápětí se musím zapíchnout hůlkami do sněhu, jinak bych skončila v závěji.

„Léta tréninku. Všichni Norové běžkují." Podívám se na něj se zvednutým obočím.

„Dobře, tak všichni asi ne," opraví se s úsměvem. „jak je možný, že jsi nikdy nejezdila?"

„V Oslu jsem prakticky nikdy nebyla přes zimu. Internátní škola, cestování a pak Austrálie, tam moc sněhu nenajdeš," řeknu. Jelikož jsem za posledních 200 metrů nespadla, pokusím se o lehké bruslení. Naštěstí se dál nevyptává, veškerou jeho pozornost zaměstnává můj sportovní um.

„Tím se to vysvětluje, ale začíná ti to jít. Geny se prostě nezapřou. Ne, počkej, tohle nemů...." než stihne větu dokončit, povede se mi hůlku zapíchnout tak nešikovně, že zavrávorám a poroučím se do závěje.

„Co si říkal?" vyprsknu sníh, který mám v puse.

„To je asi jedno," škytá smíchy. Pomůže mi na nohy a já se musím smát taky. Koneckonců pro někoho, kdo jezdí závody, musí být můj styl bizarní.

„Možná bys to měla klukům říct, že nejsi zrovna přeborník," řekne Sturla, když ho přejde smích.

„To máš nejspíš pravdu, těžko se můžu vydávat za sportovce, ale stejně pojedu radši vzadu. Abych vám viděla na..."

„Zadky?" přeruší mě.

„Chtěla jsem říct záda," přidám se k jeho smíchu.

„Tak fajn, no, asi bychom se měli vrátit. Je dost pozdě." Ano, hodina pokročila a já se musím vydat na tu bláznivou večeři.

U auta ze sebe opráším poslední zbytky sněhu a vrátím lyže servisákům s tím, že budou v pohodě.

Na parkovišti zahlédnu Sturlu.