Ta z Austrálie

12. kapitola: Stíny minulosti

První dva dny v Hochfilzenu probíhají podle očekávání - jídlo, trénink, spánek. Ačkoliv je to teprve třetí kolo svěťáku, mám pocit, že je ze mě téměř profík. Sice lítám jak hadr na holi, ale díky časovému vytížení alespoň nemám čas myslet na kraviny. I Makula toho má hodně, vůbec se s ní nevidím. Stihneme si akorát tak napsat pár zpráv a domluvit se na čtvrteční procházku, chce si poslechnout novinky. Ve středu ráno se probudím s divnou náladou. Včerejší telefonát s Lenny a Nickem sice přinesl dobré zprávy, ale zároveň mi moje kamarádka sdělila, že jí lékař nedoporučil pracovat - máme fyzicky i psychicky náročnou práci a v jejím stavu se to nehodí. U snídaně to řešíme se Siegfriedem, nemůžeme si dovolit tady být bez druhého fyzioterapeuta a proto svaz povolal náhradu. Kdo to je nevím, má přijet až zítra, ale určitě to bude nějaká kapacita. Lenny byla jedna z nejlepších v ročníku, nečekám, že by ji mělo nahradit nějaké ořezávátko.

Ve čtvrtek ráno sejdu na snídani, celou noc jsem nemohla spát a bolí mě hlava. Slupla jsem zázračný prášek a teď se těším na silnou kávu a dobrou snídani. Celkově mám dnes zase divnou náladu, tyhle stavy už nějakou dobu nemívám, proto mě ta intenzita překvapí. Nezbývá než to překonat, brzy pojedeme domů a já zkusím nabrat síly. Už z dálky slyším v jídelně hlahol. Zdá se, že naše posila dorazila.

„Á, tady je. Alex Nielsen moje pravá ruka, Alex tohle je..." trenér to nestihne doříct. Naše posila se ke mně otočí a mně se zastaví srdce. Ne ne ne, tohle není možné. Žije v Anglii, tady nemůže být.

„Miku?" zalapám po dechu. Pořád tomu nevěřím. Ruce se mi potí, hlava točí.

„Rád tě vidím, Alex," usměje se Mike. Na odpověď se nevzmůžu, tak jen přikývnu. Mike Anders. Muž, kvůli kterému jsem před lety utekla do Austrálie. Muž, kvůli kterému jsem se rozhodla už nikoho nemilovat teď stojí přede mnou. Štípnu se do ruky, abych tomu uvěřila. Možná pořád spím, bohužel ne. Sednu si vedle Ingrid a naliju si kávu. Na jídlo nemám pomyšlení.

„Takže vy dva se znáte?" optá se Tiril. Než stihnu něco říct, slovo si vezme Mike.

„No aby ne, vždyť jsme se téměř vzali." V jídelně se rozhostí ticho, všichni střídavě koukají na mě a pak na něj.

„Ale to už je dávno," poznamenám.

„Bude to 5 let, skoro bych tě nepoznal."

„Tak to jsme na tom podobně," odpovím. Napětí by se dalo krájet. Myslím, že hodně lidí se chce začít ptát, ale vychování jim v tom brání.

Rychle vypiju kávu a zdekuju se pryč. Potřebuju být sama a trochu si vyčistit hlavu. Koneckonců trénink je až odpoledne a do té doby mám v podstatě volno. Od servisáků si vezmu běžky a vyrazím na trať. Myslím, že v rychlosti bych dneska mohla trhat rekordy. Sílu do odrazů mi nejspíš dává vztek smíchaný se zoufalstvím a vzpomínkami. Těmi šťastnými, ale i bolestnými. Na kopci musím zastavit, abych si promrkala oči, které se mi stále zalévají slzami. Co bude dál? Mike mě zná, ví o mně všechno, co se vědět dá. Jak dlouho si to nechá pro sebe? Co si myslí, že bude teď? A co já? Před lety, když jsem ho opustila...bylo to příšerný, myslela jsem, že už se nedám dohromady. Pak se to zlepšilo.

„Zvládneš to, je to 5 let. Jsi silnější osoba, než si bývala," řeknu si pro sebe a vydám se z kopce dolů. Vítr mi sviští kolem hlavy a já si užívám rychlou jízdu. Do zatáčky, která je pod kopcem vletím strašně rychle, když chci zpomalit, už je pozdě. V rychlosti to naperu do ochranné sítě a zůstávám ležet. Pocítím ostrou bolest v pravém boku a zádech, praštím se do hlavy. Nevím jestli se zvládnu zvednout. Bolí mě snad úplně všechno. Následující chvilky mám jako v mlze, obličeje, které se nade mnou míhají, vyděšené hlasy, ruce, co mě zvedají. Protřepu obě ruce a nohy, zdá se, že jsem si nic nezlomila. Jen na rukavici, kterou si otřu čelo uvidím červenou šmouhu.