Ta z Austrálie

6. kapitola: Zpět v Oslu

„Dámy a pánové, právě jsme zahájili klesání, prosím, vraťte se na místa a zapněte si bezpečnostní pásy." Hlas našeho kapitána mě probere ze spánku. Přeci jenom z Brisbane je to pořádný kus cesty. Protáhnu se a zadívám se z okna. Vracím se domů. Nepočítám-li ty letmé návštěvy, kdy jsem se zdržela maximálně dva týdny, nebyla jsem tady více jak 8 let.

„Dámy a pánové, vítejte v Oslu. Místní čas je 10.07, venkovní teplota 3 °C. Děkujeme, že jste využili naše aeorolinky. Přejeme vám hezký den." A je to tu, posbírám své věci a společně s houfem dalších lidí se vydám pro svůj kufr. Než mi přijede, zapnu telefon abych zjistila, zda na mě můj bratr nezapomněl. Hned na mě vykoukne 10 nepřijatých hovorů a 2 zprávy. Vše od Nicka: Kde se flákáš? Letadlo už přistálo!  a druhá Čekám venku!  Hromadu věcí jsem poslala zásilkovou službou a tak cestuji relativně nalehko, stejně by mi tady většina plážových věcí byla k ničemu.

„Zdar ségra, kdo ti oškubal vlasy?" zazubí se na mě můj bratr Nick. Na můj velkolepý příjezd si připravil tabuli s nápisem Vítej doma, Gimli! A namaloval k tomu kytičky. 

„Chtělo to změnu, ale pořád jsem blondýna," pokrčím rameny. Před odjezdem jsem svoje do půli zad dlouhé vlasy ostříhala a teď mi sahají sotva k ramenům. „A na tom uvítání musíš zapracovat, milý bratře. Vítej doma, Gimli? Víš dobře, že já chtěla být jako Legolas, " zašklebím se na něj. Vezme mi kufr a kormidluje mě k autu. Venku je teda pěkná kosa.

„Byt máš připravený. Dal jsem si záležet." Nick vlastní mimo podílu v rodinném podniku i několik podílů v různých společnostech a rád investuje do nemovitostí. Nabídl se, že mi na uvítanou věnuje jeden ze svých bytů. Přijala jsem za podmínky, že si zaplatím alespoň jeho vybavení. Nemusím se přesouvat k našim. Ne, že by se s nimi nedalo vydržet. V tom obrovském sídle bychom se prakticky nesetkali a vycházíme většinou dobře, ale raději jsem svou vlastní paní.

„Jak se vlastně máš? To stěhování a vůbec těch změn je na tvojí povahu nějak moc."

„Vrátila jsem se, protože mi po tobě bylo smutno," zašklebím se.

„Kecy. Chyběl ti svěží norský vítr, místní kolorit, sníh, běžky, biatlon."

„Přesně tak." přeruším jeho výlev. „Mám tu přeci novou práci, ne? Co se tak šklebíš?" dloubnu ho do ramene.

„Bacha, chceš abych nás někde vyklopil?!" zatváří se hystericky a dál kulí oči na auta před námi.

„Tváříš se divně. Jako bys věděl něco, co já ne."

„Tak dobře, naši se taky vrátili. Čekají na nás zítra s večeří." Zítřejší program bude nabitý.

....

Byt, který mi vybral a zařídil vypadá skvostně, skoro mě mrzí, že tu většinu času nebudu. Ještě než se stihnu převléknout, volá Lenny. Přes videochat vypadá trochu unaveně, ale chápu to. Vrátila se ze soustředění a blíží se začátek sezony, už za 14 dní odjíždíme do Švédska, tak je příprava v plném proudu.

„Bude to suprový. Konečně někdo, kdo nemá místo mozku vosk na běžky."

„To nemyslíš vážně, že ne?" odpovím se smíchem.

„Ale jo, holky jsou fajn, ale mít tady tebe bude prostě boží." Snad má pravdu, na změnu rozhodnutí je stejně pozdě.

Uvědomím si, že na mě mluví. „Cože?"

„Ty mě vůbec neposloucháš! Říkala jsem, že tým má naplánovanou individuální přípravu a pak přesun na svěťák do Švédska."

„Vím, volal mi trenér, abychom domluvili nějaké podrobnosti a tak. Ty Lenny, budu muset taky běžkovat?" Původně jsem nad tím nepřemýšlela, ale přeci jen k biatlonu běžky patří. Mám z toho trochu respekt.