Ta z Austrálie

17. kapitola: Loučení a vítání

Ráno se na místní poměry vzbudím celkem brzy, není ani 8. Navleču se do vánočního svetru a jdu si dát snídani. Včera jsme všechno připravili, stačí si jen uvařit kávu. Posadím se do křesla s velkým hrnkem, skořicovými šneky a pozoruji vločky, které poletují venku.

„Už jsi vzhůru? Ty jsi ale ranní ptáče," ozve se za mnou Hedda. Má s sebou Gustava, který bude zřejmě důvod, proč vstala tak brzy.

„Nějak jsem nemohla spát," pokrčím rameny. Hedda se usměje.

„To já taky ne, jak to vypadá venku?" zajímá se.

„Určitě líp než včera, ale tady z okna se to špatně posuzuje."

„Nepůjdeme sáňkovat? Dáme si snídani a vyrazíme. Zbytek má ještě půlnoc a Gustav bude rád."

„Skvělý nápad," přikývnu. Po snídani na sebe hodím něco teplejšího a vyrazíme ven. Je teda pěkná kosa, ale krajina okolo je přímo kouzelná. Naše sáňkování musí být pro nezaujatého pozorovatele vcelku bláznivé. Gustavovi se nejvíce líbí hra „Do závěje" - uznávám, že název teda není moc originální a přesně vystihuje podstatu hry. Hedda udělá několik fotek. Potom společně stavíme sněhuláka.

„To je ale fešák, co Gustave? Dáme mu nějaké jméno?" obrátím se na Gustava a ten horlivě přikyvuje.

„Táta," řekne Gustav.

„Myslíš, že táta je dobrý jméno?"

„Tejei," změní Gustav názor.

„Tarjei? Máš pravdu, to je celý on," zasměju se a poplácám Gustava po rameni.

Za mými zády se ozve výbuch smíchu a pak někdo dodá: „Tak nevím, jestli bych se neměl urazit." Je to Tarjei. Vedle něj se smíchy kroutí Johannes. Když jsme hledali jméno pro sněhuláka nedošlo mi, že Gustav kouká za moje záda a hlásí, že za námi jdou.

„Vlastně je to pocta. Víš, co nám to s Gustavem dalo práce?" řeknu.

„Tak dobrá, jsem poctěn, děkuji vám oběma."

„Nemáš zač a neboj, opravdový Tarjei je jen jeden," zašklebím se. Tarjei povytáhne obočí. Cítím, jak mi hoří tváře, určitě jsem červená jak vánoční ozdoby na stromku. Alex, přestaň plácat a soustřeď se.

„Nerada vás ruším, ale Gustav prý chce sáňkovat s tebou," poklepe mi Hedda na rameno. Otočím se na Gustava: „Do závěje?" Gustav zapiští a zatleská ručičkama. Jossi ani Tarjei netuší o čem je řeč, tak jen nevěřícně koukají, jak se s Gustavem vyškrábeme na kopec a s řevem jedem dolů, kde se vyklopíme do závěje, Gustav samozřejmě padá na mě, aby se mu něco nestalo. Jak se tam tak válíme, hodí na mě Gustav sníh. Má celkem odvahu, samozřejmě se budu bránit, ale umírněně.

„Mamí, tatí.." piští Gustav. Jossi s Heddou se k nám přidají. Gustav uplácá cosi jako kouli a hodí ji směrem k Tarjeimu, ten se však dívá do mobilu, tak si toho nevšimne. Sníh doletí metr před nás. Gustav se tváří smutně. Tak to teda ne. Mrknu na něj a uplácám kouli. Gustavovi dojde, co mám v plánu a přikyvuje. Dolet má lepší, mušku mám horší. Sice Tarjeie minu, ale trefím aspoň větev nad ním a na něj se sesype slušná dávka sněhu. Vyprsknu smíchy.

Tarjei přimhouří oči: „Nemáš tušení, cos na sebe právě přivolala."

„To Gustav, ne já," vypláznu na něj jazyk a hrabu se ze závěje, abych od něj byla, co nejdál. Gustav vrtí hlavou a piští: „Ne ne ne." Neuteču ani deset metrů, kondice sportovce se holt musí projevit. Chytí mě a hodí do závěje. Zatváří se pobaveně: „Co si to říkala?" Jelikož má výhodu ve výšce, síle i pozici, nedávám si moc šancí.