Ta z Austrálie

5.kapitola: Bon voyage!

Ráno po party je pro mnoho jedinců jistě krušné, nicméně já vypila hodně vody a jen jednoho panáka, tudíž jsem v 7 ráno schopna dojít na snídani. Při pohledu na „kafe" z houby se zamračím. Jestli vezmu tu práci s houbou je konec. Nebo si pořídím vlastní kávovar, nebo filtr.

„Tady máš," ozve se za mnou povědomý hlas. Tarjei. V jedné ruce drží kelímek s kávou, ze kterého blaženě popíjí, ten v druhé ruce mi nabízí. Zvednu obočí.

„Koupils mi kafe?" S odpovědí si dá trochu na čas.

„Vlastně jsem ho koupil pro bráchu, ale tomu je tak blbě, že bude nejspíš další 2 hodiny objímat mísu," zasměje se.

„Aha, no i tak děkuju." Kávu si ráda vezmu, je horká a výborná.

„Za málo. Už je vzhůru i někdo další?"

„Pochybuju. Vzhledem k tomu, jak včera vypadali, bych řekla, že ještě dlouho nebudou."

„Normálka, býval jsem na tom stejně. Ale vzhledem k věku, už mi to s pitím tak nejde. Tak se snažím spíš krotit."

„To je přeci dobře, nebo není?"

„Jak kdy. A co ty?"

„Já piju spíš občas, většinou vůbec. Samotné mi to nechutná a na party obvykle kormidluju ostatní domů nebo do postele," pokrčím rameny. Páni Alex, teď budeš vypadat jako prudérní ženská. Rychle se otočím, chytnu talíř se snídaní a posadím se ke stolu. Tarjei si samozřejmě přisedne. Chvíli pozoruje jak se cpu šunkou a pak si dojde taky pro talíř. U stolu mlčíme. Nejspíš není povídací typ.

„Už ses rozhodla, jestli to místo vezmeš?" vypálí z ničeho nic otázku. Málem se udusím sýrem.

„Co..? Jak, jak to víš?" Tarjei mě bouchne do zad. „Díky."

„Včera jsem vás slyšel. Nevím, proč by tě Ziggy jinak zval ven, a protože Lars končí, napadlo mě, že se asi ptá tebe. Řešili to s Lenny minulý týden. A brácha v tom smyslu něco večer mumlal." Páni, ten má teda informace.

„No, ještě jsem se nerozhodla." Než stihne něco říct, přijde Sturla. V obličeji je trochu pobledlý, ale jinak vypadá celkem v pohodě. Všimne si našeho pití a zatváří se radostně.

„Zdar, my máme kafe? Doufám, že ne tu medicinální břečku..." otřese se. Podíváme se s Tarjeim na sebe a začneme se smát. Zbytek snídaně se bavím s oběma, sonduju atmosféru v týmu, jak to všechno funguje. Po obědě se připojí i zbytek norské výpravy, všichni trochu pobledlí. Nejhůř je na tom Dale, ze kterého si všichni dělají legraci. Klidně bych tu s nimi zůstala i déle, ale dovolená pomalu končí a je čas vrátit se do Austrálie. Sbalím si všechny věci, co tu mám, v podstatě veškerý můj majetek.

„Promiň, Alex, jestli jsem se choval jako idiot," řekne mi venku na parkovišti Dale. Letmým pohledem ještě zkontroluji, jestli to Nickovi někdo neodřel. Nejspíš by mi už svoje auto nepůjčil. I tak dost brblal, že jsem dlouho neřídila a navíc v Austrálii se jezdí obráceně a kdesi cosi. Ano, jezdím většinou na kole, ale sem jsem zvládla dojet v pohodě a zpátky už to bude taky dobrý. Díkybohu za navigaci.

„V pohodě, stanou se horší věci," poplácám ho po rameni.

„Opravdu už musíš jet?" zeptá se Lenny.

„Ano, mám ještě nějaké zařizování v Oslu a večer se vracím do Brisbane." Hodím kufr do auta a obejmu svoji nejlepší kámošku. Lenny s ostatními ještě zůstává, domů se vrací až příští týden.

„Snad sis nemyslela, že odjedeš bez rozloučení," ozve se za mnou Tiril. Nakonec jsou tam úplně všichni, holky mě obejmou, Ziggy mi podá ruku a s úsměvem šeptne: „Snad se brzy uvidíme."

Otázku mého dalšího působení zjevně řešila většina výpravy a zdá se, že v tom všichni mají jasno. Ziggy ani nemusel šeptat. Na brzkou shledanou mi řekne mnoho z nich.

„Věřím, že se rozhodneš správně," pošeptá mi do ucha zase Johannes, když mě objímá na rozloučenou. Jediný si troufne. Ostatní pánové jsou spíš zdrženlivé typy. 

„Děkuju za kávu a za všechno," řeknu Tarjeimu.

„Není zač. Snad se neloučíme na příliš dlouho," usměje se.

„Na delší dobu určitě ne," řeknu.

„Takže to není sbohem do příští letní dovolené v Norsku?" zvedne obočí.

„Určitě ne, holky mě pozvaly na Holmenkollen. Na závěr sezony," zašklebím se.

„Tak se tam uvidíme," usměje se. No, ráda bych zůstala déle.

Nasednu do auta a všem zamávám. Přede mnou je cesta do Osla a pak 28 hodinový let do Brisbane. S přestupem v Dauhá. Bude mi po nich smutno, ale nebude to poprvé.

Zbytek dne strávím se svým bratrem Niklausem, spíš tedy Nickem. Jméno si změnil hned, jak to bylo úředně možné. Před odletem mě pozve na brzkou večeři a celou dobu sonduje, jak jsem se rozhodla. Sama nevím proč, ale nechci se o tom s ním bavit. Vím, co by mi řekl. Nick je úžasně nekomplikovaný a všechno vidí černobíle. Kašli na následky, jdi do toho. To je jeho životní motto.

„Takže o Vánocích," usměje se a obejme mě.

„Uteče to. Neboj." Letos budu poprvé v životě, nebo spíš za dobu, kam moje paměť sahá, trávit Vánoce v Oslu. Naši příliš nefandí zimě a většinou jsme trávili Vánoce v nějakém tropickém ráji. Letos je to jiné, přítelkyně našeho bratra Kristjana je těhotná a doktor jí létání zakázal.

„Možná bys to mohla přehodnotit. Ta práce je skvělá, byla bys doma a viděli bychom se dřív."

„Moc si to nemaluj. Byla bych pořád někde pryč," odvětím.

„Rozhodni se, jak chceš. Každopádně o Vánocích nejpozději. Vážně nechceš letět až zítra, půjčil bych ti letadlo a měla bys to mnohem pohodlnější," zamrká na mě. Jistě, mít soukromý tryskáč má výhody.

„Já vím, ale raději poletím klasicky."

„Měla by sis konečně zvyknout na to, kdo jsi," řekne mi.

„Nikdy si nezvyknu," pokrčím rameny. Naposledy obejmu Nicka a vydám se k odbavení. 

„Bon voyage, Alex!" křičí na mě, až se lidé otáčejí.

Na mobilu mi pípne upozornění v kalendáři – měla bych zavolat trenérovi Mazetovi. Díky dnešnímu nabitému programu jsem moc času na zvažování neměla. Ani jsem si nestihla udělat svůj slavný seznam pro a proti. Bráchové, hlavně teda Nick, se mi kvůli tomu vždycky smáli. Na druhou stranu tuším jak by to dopadlo, hromada pro a jedno velké proti. Vzpomenu si na slova, která mi řekl Johannes. Někdy to prostě musíte udělat, zavřít oči a skočit do propasti nejistoty. Nemůžu ale dělat mrtvého brouka a slíbila jsem, že se ozvu. V Brisbane bude zmatek a nejspíš bych na to zapomněla. Navíc mi přijde příhodné učinit toto rozhodnutí na norské půdě. Jsem ráda, že už své vnitřní monology vedu bez pohybování ústy. Nevypadám potom jako magor, co trpí samomluvou. Všichni to dělají, ale nikdo vám to nepřizná.

Stisknu tlačítko volat. Telefon zazvoní jen dvakrát.

„Ano?" uslyším povědomý hlas trenéra Mazeta.

„Tady Alex Nielsen. Tu práci beru."

Další díl je tu. Vím, že se příběh rozjíždí pomalu, ale už příště se Alex oficiálně připojí k biatlonové výpravě. A čeká na ni hned několik nástrah.

Děkuju, že stále čtete. Vážím si toho. Přeji vám všem jen to nejlepší do roku 2022!