Ta z Austrálie

37. kapitola: Epilog

Holmenkollen 2024

Nervózně podupávám na střelnici a vyhlížím závodníky, kteří se pomalu a jistě blíží k poslední střelecké položce dnešního hromadného startu. V čelní skupince máme hned čtyřnásobné zastoupení - Tarjei, Johannes, Sturla a Vetle. Doplňuje je dvojice Quentin Fillon Maillet a Mikuláš Karlík. Jsou tu - všichni diváci zatají dech, já pevně zatnu pěsti a zaměřím svoji pozornost na Tarjeiovi terče. Podmínky jsou dnes trochu nevyzpytatelné, ačkoliv se blíží jaro a teplota je víc než příznivá - radost ze závodění kazí poryvy větru, které se občas objeví. Třeba jako teď - máme možnost sledovat jednu z pomalejších střeleckých položek. K mé obrovské radosti - neodpustím si radostný výkřik - Tarjei svoji položku zvládne bez zaváhání a je ve vedení. Druhý nejlepší je Johannes, který však stejně jako Sturla musí na jedno trestné kolo, Mikuláš a Quentin mají po dvou chybách - dost nepříjemně jim tam fouklo a Vetle bude kroužit třikrát. Ne, že bych z toho měla radost - není to sportovní - ale dneska je to jiný závod. Pro Tarjeije je poslední - úplně poslední závod v jeho kariéře. Tu výhru by si zasloužil. S úsměvem se otočím na Mazeta.

„Tak co myslíš?" zvednu obočí.

„Myslím, že o vítězi je snad rozhodnuto. Dneska to bude velký norský den. Měla by ses jít připravit k cíli," mrkne na mě. Pokývám hlavou a vydám se ke skupince lidí, kteří už stojí připraveni za cílovou rovinkou. Sešel se celý „klan" rodiny Bø. Tarjei tu má oba rodiče, sourozence a uzavíráme to my dvě s Heddou a Gustav. Aslaug mě s úsměvem obejme, v očích má slzy.

„Neměla bys brečet, protože já pak budu taky," pošeptám jí a snažím se, aby se mi netřásl hlas.

„Nerad vás ruším, paní Bø..." ozve se za námi hlas fotografa IBU. Jako na povel se otočí Aslaug, Hedda a nakonec i já...

„Myslím Alex," zasměje se fotograf. No jo, ještě jsem si na to úplně nezvykla.

„Co byste potřeboval?" zeptám se ho.

„Fotku Vás a Tarjeije, myslím, že by se to hodilo. Všichni se budou fotit, ale vy dva - ..." už to nestihne doříct, protože na tribunách vypukne tak hlasitý křik, že se sotva slyšíme. Otočím hlavu a uvidím ho. Tarjei míří do cíle. Hůlky v jedné ruce, v druhé ruce má norskou vlajku a úsměv od ucha k uchu.

Stačí mi na něj jeden pohled a cítím, jak se mi oči zalévají slzami. Vlastně myslím, že už se jen nezalévají - myslím, že už regulérně brečím. Je to konec jedné velké éry - loučí se jeden z nejlepších a nejoblíbenějších biatlonistů. Tarjei Bø právě dokončuje poslední závod své kariéry. Přelezu hrazení - dneska to mám povolené - abych ho mohla obejmout v cíli jako první. Všimne si mě okamžitě, rozběhnu se k němu a pevně ho obejmu. Tarjei je trochu odvážnější a jakmile si odloží hůlky (norskou vlajku předal někomu z realizačního týmu), tak mě políbí. Tak nějak už jsem si zvykla, že jsem v centru dění posledních závodů na Holmenkollenu - vždycky je to hromadný start a vždycky jsem v hlavních zprávách.

„Gratuluju, strašně moc jsem ti to přála." Tarjei se pousměje a otře mi slzy.

„Děkuju. Nebreč, nebo budu taky," řekne mi. Myslím, že stejně brečí a ještě víc bude, za pár vteřin, protože k nám právě dorazil Johannes - na krásném druhém místě. Poslední závod bratrů Bø a zároveň to bude i jejich poslední společné podium. Poodstoupím, aby se Johannes a Tarjei mohli obejmout. Když je tak pozoruji a uvědomím si, že je opravdu konec, tak tam brečím jak želva. To už jsou u nás všichni z rodiny a jsme jedna velká objímající se skupina. Pak dorazí třetí Sturla a nakonec je to velká norská podívaná. Realizační tým má připravený šampus, kterým nás zcela bezostyšně kropí. Ostatní biatlonisti jsou dneska holt v pozadí dění. Je mi jich trochu líto - protože jim nikdo nevěnuje sebemenší pozornost, ale myslím, že to chápou.