Ta z Austrálie

28. kapitola: Nezapomenutelný závod

Další den ráno kontroluji telefon, ale žádné zprávy na mě nečekají. Přijde mi to divné. Zkusím tedy Makule napsat první.

Nezajdeme na snídani?

Byla by to skvělá příležitost probrat včerejší večer, ale odpověď mi nepřijde. Při pohledu na hodinky zjistím, že je půl 9. Dneska máme v plánu tréninky, koneckonců zítra se zase závodí a chceme ještě urvat nějaké medaile. Nezbývá než vyrazit na snídani sama a zkusit Markétu najít na stadionu, protože první mají trénink dámy. V. hlavě se snažím přijít na to, co se tak asi mohlo stát, že nereaguje, ale napadají mě jen samé nepravděpodobné scénáře. Rozhlížím se po stadionu, ale Makulu nikde nevidím. Po cestě do buňky, abych se před tréninkem pánů trochu ohřála, potkám Jess.

„Ahoj, nevidělas Makulu?" zeptám se jí.

„Dneska netrénovala, nebylo jí moc dobře, tak jí Egil nechal odpočívat," řekne mi Jess. To je divný, včera se zdála v pohodě. Za půl hodinky se vracím na střelnici. Cestou vrazím do Emiliena.

„Ahoj, Alex. Vy jste to včera s Makulou asi pěkně rozjely, když je jí dneska špatně," zašklebí se.

„Mluvil si s ní?" zeptám se ho. Zajímalo by mě, co všechno mu o včerejším večeru prozradila.

„Ne, psala mi. Chtěli jsme jít dneska spolu na snídani, ale necítila se moc dobře. Blbý je, že za ní ani nemůžu jít. Náš trenér by se zbláznil, kdyby to zjistil," řekne. Víc si nemáme o čem povídat.

Tohle neznačí nic dobrého. Napíšu další zprávu, v pořadí pátou.

Začínám se bát. Říká se tu, že je ti blbě. Můžeš mi prosím odepsat, abych se uklidnila...

Ještě než nastavím dalekohled, zavibruje mi telefon. Markéta mi konečně odepíše, ale ta zpráva, která se objeví na displeji: Spala jsem se Sturlou... 

„No ty vole, to je drsný," vykulím oči.

„Co je drsný?" zeptá se Tarjei, který se objeví za mými zády.

„Nevím, jestli ti to můžu říct," ošiju se. Koneckonců je to dost osobní informace a i když ho miluju, Markéta je moje kamarádka.

„Sturla asi spal s Markétou," zašeptá potichu.

„Jak si na to přišel?"

„Až ho uvidíš, pochopíš. Teda, spíš asi neuvidíš. Před tebou se asi svlékat nebude," uchechtne se.

„Cože?" vyvalím oči.

„No, má parádní cucflek a škrábance na zádech. A navíc ten jeho výraz, pochopíš až přijde." No páni, to je hustý.

„To máme dneska hezky, co?" uslyším Sturlu, který se objeví s širokým úsměvem a poplácá mě po rameni. Nechápavě se něj zadívám. Teploměr ukazuje minus 15 a sluníčko nikde.

„Seš v pořádku?" zeptám se ho.

„Nikdy mi nebylo líp," mrkne na mě a pak mě zničehonic obejme. „Děkuju, děkuju moc. Jsi nejlepší holka na světě. Teda druhá nejlepší," zašeptá mi do ucha. Pak sebere hůlky a odsviští pryč. Tarjei to celé pobaveně pozoruje: „Už chápeš?"

„Já nemám slov. Radši už jeď trénovat, ať můžeme do tepla," pobídnu ho.

Zbytek tréninku absolvuji s přemáháním. Naštěstí už mám ty postupy naučené, takže se můžu soustředit na jiné věci a není to znát na mém výkonu. Potřebuju za Markétou, musím s ní mluvit. Soudě podle jejích reakcí má asi těžkou morální kocovinu a pravděpodobně to nemůže s nikým probrat. Tohle se nedá řešit po telefonu. Hned po tréninku se za ní vydávám.