Ta z Austrálie

35. kapitola: Poprask na Holmenkollenu

„Do háje," kopnu do tající hroudy sněhu.

„Alex, nebudu se ptát jestli si v pohodě, slyšel jsem to. Můžu ti nějak pomoct?" objeví se vedle mě Mike.

„Můžeš vrátit čas? Asi ne," ušklíbnu se. Přes oči si nasadím brýle, aby nebylo vidět, že jsem na pokraji nervového zhroucení - nevím jestli je to vinou smutku nebo vzteku. Nejspíš je to kombinace obojího.

„On to pochopí," pohodí hlavou směrem ke startu, kde si závodníci připínají běžky.

„Ani bych se nedivila, kdyby se mnou už nepromluvil. Pokud uvěřil těm kecům, tak si musí myslet, že jsem naprosto příšerný člověk. Ani já bych se sebou nemluvila, kdybych to zjistila," vrtím hlavou.

„Počkej po závodě. Zlepší se to." Snad má pravdu....Náhle mě něco napadne.

„Poslyš, mohl bys vzít za mě dneska střelnici?"

„Proč?" ptá se nedůvěřivě.

„Potřebuju si odskočit do lóže."

„Co tam chceš dělat?"

„Chci ho tam pořádně seřvat," řeknu.

„Krále? Ty ses zbláznila!" vykulí vyděšeně oči. Musím se pousmát nad tou představou - k tomu přeci nemám důvod.

„Ne krále, myslím Dominika. Tohle si teda odskáče, vůbec nevím, co těm dvěma a vůbec všem navykládal, ale tohle si teda za rámeček nedá."

„Nechceš to vyřešit spíš někde v soukromí?"

„Nechci. Nebudu to aspoň muset opakovat."

„Není to trochu neuvážené? Co seznam pro a proti?" pokusí se mě přivést k rozumu.

„Hotovo. Pro - Tarjei. Proti - nic. Tak půjdeš na tu střelnici?" zeptám se netrpělivě. Samozřejmě, že jde a já se vydávám do lóže.

Beru schody po dvou. Zoufalství pomalu ustupuje a na povrch se dostává vztek. Velký vztek.

„Dámo, kam si myslíte, že jdete?" zastaví mě u vstupu bodyguard.

„Já nevím - třeba do lóže? Nevšimla jsem si, že by tu bylo něco jiného," odseknu.

„Ale tam nemůžete, nejste na seznamu."

„Určitě jsem. Alex Løvskøg - moje rodina už tam je," řeknu pevným hlasem a na důkaz svých slov mu zamávám před nosem identifikační kartou.

„Ach tak, to je potom v pořádku. Hezkou zábavu," popřeje mi s úsměvem. No nevím jestli půjde zrovna o zábavu. Vletím do lóže rychlostí vystřelené kulky a rozhlédnu se po přítomných. Jeho Veličenstvo se právě věnuje zákuskům.

„Kde je Dominik?" procedím skrz zuby směrem k paní Olsen.

„Alex, to sis teda pospíšila, čekali jsme tě až po závodě," hrne se ke mě s úsměvem. Když se přiblíží, všimne si mého výrazu a zarazí se.

„Tak kde je?" zopakuji svoji otázku. Všimnu si, že se dívá někam za mě.

„Alex, ahoj. Jak se máš? Tebe bych tu teď nečekal," podívá se na mě překvapeně Dom, v ruce drží šampus a Lisa nikde.

„To je ale překvapení, co snoubenče?" přimhouřím oči. Dom se evidentně zarazí.

„Snoubenec? Co je to za blbost?" tváří se zmateně.

„Já nevím, tvoje máti mi dneska řekla, že jsme od včera zasnoubení. Můžeš mi to nějak vysvětlit?"

„Mami?" otočí se na ní Dom.