Ta z Austrálie

11. kapitola: Operace T

Pár vteřin na něj zírám a snažím se vymyslet, co možná nejvhodnější odpověď. Variant je spoustu. Problém je, že většinou nejsem moc dobrá lhářka. Než si stihnu promyslet, jak vhodně odpovědět, slyším samu sebe říkat úplnou hovadinu.

„Vůbec nevím o čem mluvíš," zakoktám. Úplně cítím, jak se mi hrne krev do tváří. Musí poznat, že lžu.

„Myslím, že víš. Tak, prosím, vrátila bys mi to triko, které jsi mi zcela bezostyšně sebrala?" Jeho tón hlasu a výraz ve tváři mě naštve. Nejspíš je to celodenním emočním vypětím a doznívající kocovinou, ale vyletím jak čertík z krabičky.

„Nevrátila, protože ho nemám. A vůbec nechápu, proč by mělo být TVOJE triko u MĚ v pokoji. Má snad nožičky, aby se přesunulo? Nebo umí procházet zdí? Možná by sis na svoje věci měl dávat větší pozor a neházet svoje bordelářství na ostatní. Pokud je to všechno, tak čau." Rázně zabouchnu dveře od našeho pokoje, div mu s nimi nepraštím do obličeje. Lenny se zmítá na posteli a kouše do polštáře, jak se snaží potlačit smích.

„Uvědomuješ si, že ví, že lžeš?" zeptá se, když jí smích přejde.

„Jak by to poznal?"

„Seš červená jak rajče." Má pravdu, cítím, jak mi hoří tváře, ale přisuzuji to spíš potlačovanému vzteku. Ozve se další zaťukání na dveře. Takže pánovi to nedošlo.

„Jasně jsem ti řekla, že o tom triku nic nevím, neumíš norsky, nebo co?" zakřičím přes dveře.

„Alex, jsi v pořádku? Tady je Siegfried, potřebuju s tebou vyřešit nějaké organizační věci." Doprkýnka.

Siegfried se naštěstí nevyptává na důvody mého výbuchu vzteku a dělá jakoby nic, navíc mi ani nerozuměl. Jsem mu za to moc vděčná. Vyřešíme pár maličkostí a já se ani ne za dvě hodiny vracím na pokoj, tam najdu Lenny, která má sbalené věci. Vrací se do Osla - k doktorovi a vyřešit to s Nickem. Doufám, že se brzy vrátí a s dobrými zprávami.

Z mého rozjímání mě vytrhne Makula, která přijde na návštěvu. Oči jí svítí jak lampičky.

„Co tě tak povzbudilo?" zeptám se.

„Potkala jsem Tarjeiho a usmál se na mě. On je táák pěknej," rozplývá se.

„Jo je pěknej, ale pitomec. Nelíbil se ti náhodou Sturla?" zabručím.

Makula se zarazí: „Vůbec nevím o čem mluvíš." Je to stejně špatná lhářka, jako já, ale její návštěva mi poskytne možnost, jak se dostat z jedné prekérní situace. Rychle jí vysvětlím svůj plán, který nazvu Operace T a zaběhnu si dolů pro náhradní kartu.

Během večeře mi pípne zpráva od Makuly: Operace T úspěšně dokončena. ;)

Výborně, to znamená, že tričko je zpět v pokoji kam patří a důkladně zahrabané, navíc, jsem ho nemohla vrátit já, protože celou večeři na sebe vrháme s Tarjeim vražedné pohledy. Začíná si toho už všímat i okolí, Tiril se ptá, co se děje. Jen pokrčím rameny a zavrtím hlavou, protože vážně nemám tušení. Začali jsme dobře a pak se to celé podělalo.

Další kolo závodů probíhá o něco méně ve stresu, protože tentokrát už vím, co mě čeká. Než se naděju, je tu přesun do Hochfilzenu. Balení je dost hektické, protože poskládat všechny věci, které jsem tu vybalila zpět do zavazadel je úkol téměř nadlidský, nicméně se povede.

Tentokrát cestujeme všichni najednou, takže je tu menší prostor na chyby, ale všechno dobře dopadne. Teda až na jeden drobný detail. Když se blížím ke svému místu všimnu si, že vedle mě sedí Tarjei a ne Johannes, jak bylo v plánu. Naše pohledy se setkají, Tarjei přimhouří oči a já se ušklíbnu.