Ta z Austrálie

26. kapitola: Že ti to ale trvalo...

Přes slzy prakticky ani nevidím na cestu. Proboha, co jsem to udělala? Tohle se nemělo stát! Prudce se otočím a vydám se zpátky za ním. Takhle to nemůže skončit! Přeci nejsem takový srab! Ujdu sotva pět kroků a opět mě pohltí strach - když už jsem to takhle kolosálně podělala, nebude mě už chtít vidět. A když to zase nezvládnu? Zavrtím hlavou a vydám se zpět do svého pokoje. Než se ale dostanu ke dveřím povede se mi srazit Johannese, který se vynoří zpoza rohu.

„Promiň, vůbec jsem tě.....Alex, co se stalo? Jsi v pořádku?" 

„To nic, jsem v pohodě," utřu si slzy.

„Tomu nevěřím. Bylas za bráchou?" ptá se dál. 

„Jo."

„Vy jste se pohádali?" V mysli se objeví výraz, který Tarjei měl a to spustí další příliv slz.

„Ne, vůbec nic..." koktám. Vzlyky vůbec nemůžu ovládnout. Johannes mě obejme.

„Jestli ti něco udělal, tak mu rozbiju hubu, je mi jedno, že je to brácha."

„Ne, Johannesi, opravdu mi nic neudělal. Spíš já jemu, chtěla jsem s ním mluvit a pak se to celý strašně zkazilo. A já provedla hroznou věc. On to chtěl urovnat a já se zachovala jako největší a nejpitomější kráva. Je lepší když mlčím, protože když mluvím a jednám bez rozmyslu, tak..." zbytek věty zanikne v dalším přívalu vzlyků.

„Proč si za ním šla?"

„Chtěla jsem ho vidět."

„Proč?"

„To je už teď jedno."

„Není. Jestli si mu šla záměrně ublížit, tak seš vážně kráva. Ale mám dojem, že si tam šla s jiným záměrem," pousměje se - nebo si to aspoň myslím podle tónu jeho hlasu, protože mu momentálně brečím na rameni a do obličeje mu nevidím.

„Když jsem ho dneska viděla, ten jeho výraz, ten smutek...prostě nedokázala jsem snést představu, že je tam sám. Ničilo mě takhle ho vidět, bylo to hrozný. Šla jsem za ním, abych mu řekla, že...a nezvládla jsem to. Měla jsem mu říct, že...." plácám a snažím se, aby moje odpověď aspoň trochu dávala smysl. Podívám se na Johannese.

„A proč si mu to neřekla?" pousměje se.

„Protože jsem srab a navíc to, co jsem řekla bylo děsný."

„Sakra, Alex..." přejede si po vlasech. Tváří se zoufale.

„Jsem kráva, co?" ušklíbnu se. Johannes sice nic neřekne, ale vím, že si to myslí.

„Co chceš vlastně teď dělat?" zeptá se.

„Chci za ním jít a říct mu, že ho miluju a že se občas chovám nemožně a jestli mi může odpustit. Ale pochybuju, že by mě chtěl zrovna teď vidět."

„Že ti to ale trvalo," ozve se za mnou Tarjei. Mám pocit, že moje srdce přestane bít. Otočím se. Tarjei se opírá o stěnu a na tváři mu hraje lehký úsměv.

„Tys věděl, že tam je, co?" obořím se na Johannese. Koneckonců já k Tarjeiově pokoji stála zády, ale on to měl z první ruky.

„Samozřejmě. Stojí tam celou dobu. Myslím, že šel za tebou, aby ti to vymluvil. Tak co jsem měl dělat? Vy oba se chováte nemožně. Měli byste se už probrat a chovat se dospěle. A teď byste si to měli jít někam vyříkat," uchechtne se a odejde. Prima, takže se chovám nemožně a ještě jako blázen k tomu.  Ale to, že se Tarjei usmívá je dobrý znamení. Možná to ještě není v háji.

„Půjdeš dál?" zeptám se ho, když odemknu kartou svůj pokoj. Neváhá ani na vteřinu.

„Takže?" propaluje mě pohledem. Je to zase ten Tarjei, kterého znám.