Ta z Austrálie

4. kapitola: Smím prosit?

Party už je pěkně rozjetá. Při pohledu na těla, která se svíjejí na parketu mám sto chutí odejít zpátky na pokoj a pustit si nějaký seriál. Typická Alex. Lenny se mi ztratí hned u vchodu, což mě na jednu stranu nepřekvapí, ale na druhou stranu je to od ní podpásovka. Zajímavé je, že nezamíří za Sturlou, kterého spatřím u baru, ale k jednomu z Francouzů – tuším, že se jmenuje Simon. Chvíli se rozhlížím u vchodu a zvažuju svoje možnosti. Když odsud zmizím nikdo si nevšimne, že tu nejsem. Když odejdu, možná přijdu o bezva večírek. Hm, opravdu tu potřebuju být? Ten seriál bude přeci jen lepší. Dilema nakonec vyhrává ta část, která nerada vystupuje z komfortní zóny. Otočím se a s vítězným úsměvem vykročím ze dveří zpátky na pokoj.

„Snad už neodcházíš," ozve se za mnou. Johannes, samozřejmě. Nejspíš nejsem tak nenápadná.

„Ne-e. Jen..."

„Se snažím najít nějakou příhodnou výmluvu a nejde mi to, tak radši řeknu pravdu," doplní za mě.

„Dobře, jsem na odchodu," pokrčím rameny.

„Ani to nebolelo, nebudu ti bránit a popřeju ti dobrou noc....," ustoupí mi z cesty. Zamyšleně se na něj podívám. „ale když odejdeš, nikdy nezjistíš, že tahle party bude super. Navíc si mi slíbila tanec."

„Vzpomínám si, že sis tanec zamluvil, ale než jsem stihla odpovědět byl si fuč," opáčím.

„Smím tedy prosit?" nabídne mi galantně rámě. No jeden tanec mě asi nezabije.

„Smíte, pane Boe."

„Děkuji slečno..."zarazí se.

„Nielsen."

„Alex Nielsen, to zní," zakření se.

„Asi jako Johannes Thingnes Boe," vrátím mu úšklebek.

Vydáme se směrem k parketu. Zrovna hrají Calvina Harrisse písničku Feel so close. Aspoň to není nic pomalého. Tančíme proti sobě a ta situaci mi přijde neskutečně zvláštní. Ale nakonec se celkem pobavím, to zase jo. Písnička skončí, poděkuju mu za tanec a odcházím z parketu, potřebuju se napít. Nějak mi z těch kreací vyschlo v krku.

„Kam utíkáš?" dožene mě.

„Jdu se napít, navíc domluvili jsme se na jednom tanci, vzpomínáš?" odpovím mu. Na baru si objednám velkou sklenici vody s citronem.

„Ty nepiješ?" vykulí oči.

„Jen občas, ale alkohol žízeň moc nezažene." Než to dořeknu přistane přede mnou panák Jägermeistera.

„Tak na zdraví," cinkne o mojí skleničku svojí a pokývne, abych se napila.

„Na zdraví," přikývnu a kopnu do sebe panáka. Brr.

„Poslyš, když už tu tak stojíme. Ty nemáš sociální sítě?"

„Nemám," potvrdím mu tvrdou realitu svého nesociálního života.

„Vzhledem k tvému věku, je to trochu zvláštní," podiví se. Nejen to je zvláštní, milý Jossi.

„Necítím potřebu si je zakládat. Mám mail, Messenger a What'sApp. To mi stačí k životu bohatě." Chvíli se spolu bavíme o poměrně nezávadných tématech. Vlastně se mi ani už nechce odcházet.

„Co vy dva si tady soukromničíte?!" břinkne mě Lenny do zad, div si sklenicí s vodou nevyrazím zuby.

„Málem jsem přišla o zuby. Probíráme tady můj nesociální život," zašklebím se na ní. Přivedla si s sebou Sturlu. Simona nikde nevidím.