Ta z Austrálie

20. kapitola: Ruhpolding

Stojím v chodbě a snažím se zpracovat, co jsem se dozvěděla. V hlavě si promítám všechny rozhovory, všechny okamžiky, všechny dojmy. Jestli je to, co říká Sturla vážně pravda, pak jsem to vztahem s Quentinem.....

„Pěkně posrala," zamumlám si spíš pro sebe.

„Seš v pohodě?" zeptá se Jossi. Vynoří se najednou zpoza rohu a starostlivě si mě prohlíží.

Zavrtím hlavou. Jossi mě odvede do jídelny, přinese mi vodu a posadí se proti mně.

„Díky. Já to nechápu," řeknu.

„Mně se to zdá celkem jasný," odpoví Jossi.

Pousměju se: „Samozřejmě. Všechno je snadný, když si chlap."

„Spíš si to vy ženy zbytečně komplikujete."

„Jestli na tom je aspoň trochu pravdy..." mumlám si pro sebe a pak se vzpamatuju, nejsem tady sama: „Kolik si toho vlastně slyšel?" zeptám se Jossiho.

„Od té části, kdy tě nazval moralistkou...ptáš se jestli jsem slyšel tu část o bráchovi, co?"

„Takže slyšel," poznamenám suše. Teď mu to půjde vykecat.

„No..." vyčkávavě se na mě podívá. Jasně, že chceš vědět, jestli je to pravda.

„Přeháněl nebo měl pravdu? Myslím o Tarjeiovi," zeptám se. Sama nevím, jestli chci znát na tuhle otázku odpověď.

Chvíli mlčí a pak řekne: „Poslal jsem bráchu k tomu jmelí. Hledal tě, tak jsem mu řekl, kam si šla."

„Hledal mě?" hlas mi poskočí, Jossi si toho všimne a pousměje se.

„Alex, co je to vlastně s váma dvěma?"

„Vůbec nic," pokrčím rameny.

„Budu upřímný. Když jsem vás viděl u toho jmelí a taky ten další den..."

„Viděls nás u jmelí? Šmíroval si?" skočím mu do řeči pobouřeně.

„Přiznávám. Byl jsem zvědavý a chtěl jsem mít jistotu."

„V čem?"

„Že vy dva...no všiml jsem si - a Hedda mi to pak potvrdila, že je mezi váma takový napětí, vibrace - říkej tomu jak chceš," zamává rukama. Ruka se skleničkou se mi zachvěje.

Zavrtím hlavou: „Tak to máš špatný dojem. My dva jsme jen...kámoši."

„Navíc jsi s teď Quentinem."

„A Tarjei s Gitou, ne?"

„Na to by ses asi měla zeptat bráchy," ošije se Jossi.

„Tak je nebo není?"

„Promluv si s ním."

„Johannesi Thingnesi Bø! Řekni mi to, sám si s tím začal!"

„Měli bychom jít zpátky na oslavu. Noc je ještě mladá," řekne Johannes a zvedne se. Je mi jasné, že víc informací z něj nedostanu.

Před společenskou místností se na mě zničehonic otočí a řekne: „Řeknu ti ještě poslední věc, Tarjei a Gita byli spolu dost dlouho, ale nikdy o žádným songu brácha neřekl, že je to jejich píseň."

Pokud bylo dnešním cílem udělat mi v hlavně pořádný zmatek, tak úkol splněn. Rozhlédnu se po společenské místnosti a hledám Makulu. Vidím jí, jak se chichotá v rohu a Emilien Jacquelin jí něco šeptá do ucha. Potřebuju s ní mluvit, ale zároveň jí nechci rušit, vypadá to, že se dobře baví. Zdá se, že francouzští kluci mají dneska svoje kouzlo. Při pohledu na hodinky zjistím, že jsou 2 hodiny ráno. Najdu Quentina a oznámím mu, že jdu spát. Rozhodne se to taky zabalit.