Ta z Austrálie

19. kapitola: Chceš jít na tu party se mnou?

„Odkdy je sex chození? Nejsem blázen, jen jsem potřeboval a ona se nabídla." 

Rezonuje mi to v hlavě a vytáčí mojí naštvanost do nejvyšších otáček. Zavrtím hlavou - na tohle vážně nemám, co říct. Nandám si sluchátka a zbytek cesty se snažím relaxovat.

Než se stihneme ubytovat je pozdě odpoledne. Záměrně zaberu pokoj, co nejdál od Sturly. Nebát se o jeho fyzický stav dala bych mu v letadle facku. Henrikovi napíšu ať nejezdí, že už se cítím mnohem líp. Na další dramata už nemám energii. Moc mi to sice nevěří, ale nakonec ho přesvědčím.

Makula mi samozřejmě pořádně vyčiní, když se zmíním o telefonátu s Henrikem.

„Proč si sakra nevolala mně?" ptá se.

„Měla si dost práce s balením a navíc narozeniny. Nechtěla jsem na tebe valit svoje stresy," pokrčím rameny.

„Tak příště mi laskavě zavolej, je mi jedno kolik bude hodin. Nejsi na to sama. Něco jsme si slíbily, ne?"

„Promiň, Makulo. Příště zavolám." Mám takový pocit, že těch kolapsů bude víc.

Našim klukům se po většinu týdne vyhýbám, kromě tréninků a závodů, kdy to prostě jinak nejde. Zbylý čas trávím převážně s českou výpravou. Koneckonců musíme s Evkou doladit detaily oslavy.

„Není Makule divné, kam pořád mizíš?" zeptám se Evy v sobotu po závodech.

„Kdyby se ptala řeknu, že jdu k Thomasovi. Ale sotva si všimne, že jdu pryč."

„Jak je to možný?"

„Pořád datluje něco do počítače. Je to záhada, do školy to nic není a má u toho pořád takový povznesený výraz," řekne Eva vážně. Budu se muset zeptat až bude čas.

„Co jste nakonec s Jess vybraly za písničku?" zajímám se. Jako překvapení jsem se domluvili, že Makule na oslavě zazpíváme a zatančíme - český tým a já. Normálně nezpívám, ale možná když si dám nějaký ten drink. Sestava bude jednoduchá, Lucka bude předcvičovat a my to po ní budeme opakovat. Navíc máme zítra před snídaní nácvik.

„Nooo, vybraly jsme Bring it all back od S Club 7, tak už se uč text," šklebí se. Měla to být nějaká veselá starší písnička a ne v češtině, protože to bych s nima nemohla zpívat.

„Tak to bude jízda," směju se.

Cestou zpátky to vezmu ještě k Francouzům. Slíbili, že taky donesou nějaké občerstvení, tak to musíme domluvit. Většina týmu je někde venku, potkám jen Quentina. Chvíli se zakecáme - no pokud chcete chvíli říkat 2 hodiny.

„Poslyš, co to na mě včera Lægreid pokřikoval, moc jsem mu nerozuměl," zeptá se. Náhodou jsem stála poblíž.

„Říkal cituji: Důsledek toho, že sis to o Vánocích s nikým nerozdal, koláčku."

„Co je to za blbost?" podiví se. Nad přezdívkou koláček se pousměje.

„To neřeš."

„A co to má společného s tebou? Jasně jsem slyšel říkat naše jména." Je dobrej, na to, že neumí norsky, tak má postřeh.

„Sturla je přesvědčen, že my dva spolu....něco máme," řeknu s dramatickou pauzou, abych mu naznačila, co tím myslím.

Quentin se začne smát: „Tomu říkám představivost. Vždyť jsme spolu sotva párkrát mluvili."

„Já vím, ale prý jsem tě objímala až příliš nadšeně." Zasmějeme se tomu oba.

Pak Quentin zvážní: „A bylo by na tom něco špatnýho? Myslím na nás dvou?"