Ta z Austrálie

18. kapitola: Napij se a mluv

Večeři zvolíme italskou, jídlo je totiž syté a nemuselo by nám být tak špatně. Ke mně domů si pak objednáme ještě pizzu. Alkohol kupovat nemusíme, mám zásobu od Nicka. Dovezl mi rovnou 6 lahví šampusu, prý na oslavu. Každá si otevřeme svojí, protože to bude dlouhá noc. Musíme však každá tu svojí láhev dopít, aby se nám to mluvení usnadnilo. Pro lepší atmosféru rozsvítím světýlka - miluju tu atmosféru, ale svíčky si dnes zapálit netroufám. Převlečeme se do pyžama, to aby se pak usnadnil přesun do postele.

„Tak už jsi dostatečně opilá?" zeptám se Makuly, ta jen zavrtí hlavou, vypadá utrápeně.

„Proč si mi neřekla, že s někým chodí?" zeptá se potichu.

„Já to nevěděla, Maku. Opravdu. Když jsme se na tohle téma bavili, tak nikoho neměl. Já to nechápu, co to do něj sakra vjelo? Možná jen potřeboval uvolnit napětí. Najít nějakou, co mu hned hupsne do postele."

„To bych do něj neřekla," zamumlá.

„Až se s ním uvidím, něco si vyslechne."

„Ne, prosím tě. Jestli je šťastný, tak mu to přeju. Jen jsem myslela, že bychom to třeba mohli zkusit. Asi fakt nejsem jeho typ. A ještě jsem blbá, připadám si jak nějaká malá holka, co vzdychá nad svým idolem."

„Ale ty jsi jeho typ. Sám mi to řekl, o to víc ho mám chuť pořádně seřvat."

„Cože? Vy jste mě spolu probírali?" vykulí Makula oči.

„Ne přímo. Sondovala jsem, který holky se mu líbí a tak. No a on zmínil tebe."

Makula se smutně pousměje: „Tak proč Ema?"

„Nevím, možná proto, že je blíž? Vánoce a konec roku dávají dohromady různý lidi."

„Mluvíš o dvojici Tarjei - Gita?" zeptá se.

„Blbost. Jedno srdíčko vztah nedělá," zavrtím hlavou.

„Já mluvím o té společné fotce, co dávala Gita včera na instáč. Neviděla si jí?"

„Ne-e. Já na instáč nekoukala od doby, co jsme se vrátili do Osla minulý týden." Makula vytáhne mobil a ukáže mi fotku, kde se Tarjei s Gitou objímají a pod fotkou je jediné slovo - Spolu. Zírám na tu fotku, neschopná cokoliv říct.

„Seš v pohodě?" zeptá se Makula asi po 5 minutách, kdy se to snažím nějak zpracovat. Prostě je to zase všechno jinak - špatně.

„Ne," hlas se mi zlomí a mně se zalijí oči slzami. Kruci.

„Bude to dobrý. Všechno bude dobrý," snaží se mě utěšit.

„Ani nevím, proč vlastně brečím."

„Protože ho máš ráda," řekne Maku jednoduše. Krásně to shrnula do jedné věty.

„Maku, já nevím....tak jo, mám ho ráda. Dost jsem o tom přemýšlela teď o Vánocích. Můj skvělý mozek si prostě vsugeroval, že to možná bude vzájemný. Po tom všem, co se tam stalo. Já jsem taková naivní blbka. Nemiluju ho, to fakt ne. Ale po dlouhý době by to byl kluk, kterého bych mohla milovat." Poprvé, co jsem to řekla nahlas. Prostě jí řeknu, jak to cítím. To přiznání mě dost sestřelí. Maku trpělivě poslouchá.

„Jsme to ale dvojka, co?" řekne Makula.

Přikývnu: „Nemůžem se tím ale nechat semlet."

„Máš pravdu, ale mluvit pomáhá." Mlčíme - každá se probíráme svými myšlenkami. Ticho prolomí Makula.

„Chtěla bych se na všechno vykašlat, odjet někam, kde mě nikdo nezná a mít pokoj." Překvapeně se na ní podívám. Makula se rozmluví o obrovským tlaku, který cítí ze strany svazu i fanoušků teď před olympiádou. Taky o svých pracovních snech a o tom, jak by chtěla skončit s biatlonem, ale zároveň se dost dřela, aby se dostala tam, kde je. Mluví i o tom jak rozdává úsměvy a odpovídá, že se má fajn i když po nocích tajně brečí do polštáře. Dvě Markéty - ta skutečná a pak ta, která se ukazuje veřejnosti.