Půlnoční slunce II.

3. Jen protivné děcko

„Au! Do háje," zaklela jsem a masírovala si palec na noze.

„Jestli jste něco rozbila, tak vás to bude opravdu mrzet. To vám slibuju," ozvalo se zavrčení z vedlejší místnosti.

„Nic jsem nerozbila," křikla jsem v ujištění a opatrně se rozhlédla,„ aspoň doufám."

Rychle jsem srovnala nebezpečně se kymácející lahvičky s lektvary a přísadami na poličce a pro jistotu je prohlédla. Ani škrábnutí – naštěstí. Rozhlédla jsem se po celé místnosti. V zadní části poličky se něco zalesklo a já jsem přimhouřila oči, abych to lépe viděla. Opatrně jsem k ní došla a natáhla se pro lahvičku s modrozlatou tekutinou a pozvedla ji k světlu, abych si ji lépe prohlédla.

„Co tady děláte?," zasyčel mi do ucha profesor.

Vykřikla jsem a lahvička mi vyklouzla z prstů, jak jsem se lekla. Ještě než se stihla rozbít o podlahu, ji profesor hůlkou odlevitoval a mě, které podklouzla noha, zachytil volnou rukou.

„Nemáte na nic sahat! A ještě se tu potulujete a málem rozbijete drahé přísady a lektvary, abyste si tu nakonec sama přivodila minimálně otřes mozku," štěkl na mě, ale přes tvrdá slova mě opatrně postavil na nohy.

„Já jsem věděla, že byste mě nenechal spadnout," usmála jsem se, když jsem se setkala s jeho zamračeným pohledem.

Nadechl se k nějaké jízlivé poznámce, když ho vyrušilo zaklepání na dveře. Zúžil oči a podíval se tím směrem. Pozvedla jsem obočí. Klepání se ozvalo po druhé.

„Neměl byste se jít...," začala jsem.

Mávl rukou a já jen bezhlesně otevírala pusu. Rychle jsem sklapla, zkřížila ruce na prsou a zamračila se. To bylo pěkně Zmijozelské. Potěšeně se ušklíbl a provokativně zamával hůlkou.

„Buďte zticha a zůstaňte tady," zašeptal důrazně a podíval se mi upřeně do očí.

Vážně jsem přikývla a takticky zacouvala do nejtmavšího rohu skladu. Souhlasně kývnul hlavou a vyšel ven.

„Co ode mě potřebujete takhle večer?!," zavrčel s rukou na klice.

„Pouze zdvořilostní návštěvu, Severusi," uchechtl se přes dveře Brumbál.

Pobaveně mi zacukaly koutky, když ho Snape nevrle pustil dovnitř a rázně zavřel.

„Vyrušil jsem tě?," zeptal se ředitel mile.

„Jako obvykle," zazněla jízlivá odpověď.

Musela jsem se kousnout do ruky, abych zadržela smích. Naštěstí pro Snapea na mě ještě pořád působilo Silencio, takže jsem se nijak neprozradila.

„Ale no tak Severusi. Nebuď hned takový na pomateného starce," mírnil ho Brumbál.

„Měl by si více času trávit se Samanthou. Prospívá ti to," řekl vlídně, když se setkal s odhodlaným mlčením.

Odpověď mu přišla okamžitě.

„Vy snad nosíte růžové brýle, řediteli. Její matka na ni prostě nemá čas, tak ji hodila na krk mně – to je vše! Je to malý, nezodpovědný, drzý,..."

„Severusi, chlapče. Tohle zní jako známý příběh, který mi vyprávíš již od začátku roku o jistém nebelvírském chlapci. Čistě náhodou onoho chlapce a již zmíněnou dívku pojí silné pouto, o němž prozatím nemají ani tušení," pronesl zamyšleně a smířlivě Brumbál.

Zvědavě jsem se naklonila blíž, abych je lépe slyšela, nicméně jsem vrazila do jedné z poliček, která se začala povážlivě naklánět. Hlasy vedle utichly a nahradily je svižné kroky, které nebylo možné nepoznat. Opatrně a hlavně rychle jsem narovnala kymácející se poličku a nasadila nevinný výraz.