Půlnoční slunce II.

19. Lektvarové příhody

„Jste tu brzo," uvítal mě profesor Snape, když otevřel dveře, aby mě vpustil dovnitř.

„Pardon," omluvila jsem se mrzutě a následovala ho do laboratoře. „Ale musela jsem se dostat nenápadně z Kočáru a pak projít celý hrad a podzemí, aniž by mě někdo spatřil."

„Zdá se tedy, že vaše „akce" byla úspěšná," konstatoval a pokynul mi ke stolku, jenž stál hned vedle něj. „Na drobno, stejné kusy."

Přikývla jsem a chopila se nože.

„Madame Pomfreyová dnes pustila Julce z ošetřovny. Děkuju vám."

Pozvedl obočí a zamíchal lektvar v kotlíku před sebou.

„Nemám ponětí, proč mi tohle sdělujete."

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.

„Protože to vy jste pro ni připravil lektvary na uzdravení," zdůraznila jsem svou pointu a ignorovala jeho posměšné odfrknutí.

„Vy si snad o každém myslíte, že spadl z nebe," zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Bohužel ne," podotkla jsem temně a zamračila se.

„Tak co pan Wright provedl tak neodpustitelného?," zeptal se ironicky.

Šokovaně jsem se na něj otočila a sledovala temné uspokojení v jeho očích. Naštvaně jsem se zamračila, otočila ke stolku a semkla rty. Tak já mám i v Bradavicích osobní hlídače.

„Je to pitomec," konstatovala jsem.

„To nepochybně je. Nicméně mě zajímá, díky čemu jste si tuhle skutečnost uvědomila," zopakoval svůj dotaz.

„Protože si myslí, že ví všechno nejlíp!," vybuchla jsem a odložila nůž na stůl. „Včera, když Pohár vybral Harryho jako šampiona, ten idiot vážně věřil, že tam své jméno hodil! Chci říct – viděl jste přece, jak se tvářil! Myslím Harryho. Bylo jasné, že ho tam nehodil. A pak mi Denis řekl, že jsem další potřeštěná fanynka bez mozku," dokončila jsem rozhorleně.

Věnoval mi zvláštní pohled, načež se s přikývnutím otočil zpět ke kotlíku.

„Takoví většinou jsou chlapci v pubertě. Nikdy s nimi není kloudná řeč. Nicméně s vaší myšlenkou souhlasím. Je naprosto nemyslitelné, že by Potter své jméno hodil do Poháru dobrovolně a ač se mi to příčí, souhlasím s Moodym – někdo se Pottera snaží zbavit. A musím uznat, že opravdu volil chytře," řekl temně a zamíchal lektvar.

„Opravdu ho nemůžete z toho Turnaje dostat?," zeptala jsem se nadějně.

Zavrtěl hlavou.

„Ohnivý Pohár je velmi silný magický předmět a jeho volbu nemůžeme nijak zrušit. Věřte mi, že jsme s ředitelem zkoušeli vše, co bylo v našich silách."

Smutně jsem přikývla a vrátila se ke krájení kořene asfodelu. Život je opravdu svině.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když se Julce vrátila z ošetřovny zpět do Kočáru, všechno se vrátilo do starých kolejí. Tedy téměř. Ten večer mě Julce spolu s Rileym přemlouvali, abych dala Denisovi ještě jednu šanci a pokusila se s ním promluvit. Nemohla jsem uvěřit, když jsem se druhý den opravdu držela jejich rady.

Na snídani jsem ho nenašla vůbec. Buď se mi vyhýbal tak dokonale, že věděl, kdy nemá být v Síni nebo měl jen zatracené štěstí. Těžce jsem si povzdechla při zjištění, že to budu muset vyřešit v mé první hodině s Havraspárskými. A ještě ke všemu v Lektvarech.