Půlnoční slunce II.

35. První linie

„Smích... přejde kočičko... otevřeš... pěkný kukadla... hrdinka... dívej se... teď... žít... Avadu... sladké sny..."

Ucukla jsem před Šedohřbetovým nožem a pevně sevřela víčka. Jen noční můra... noční... jen noční můra...

„Ale , ale," zachechtal se a škubnutím za vlasy mě donutil se na něj podívat. „Noční můra nebo ne – na tom vlastně tak moc nesejde. Taková chytrá holka by na to přišla přece sama nebo snad nemám pravdu?"

„Ne, to je... sen.. jenom sen...," vzlykla jsem a pokusila se ho praštit, když jsem si s hrůzou uvědomila, že nemůžu pohnout rukama.

Vyděšeně jsem zaškubala provazy, které mě pevně poutaly k lůžku. Kdy jsem se ocitla na zádech?! Panika prostoupila mým tělem a já znovu bezvýsledně zaškubala svými pouty.

„Tak," zašeptal, zatímco mi prstem téměř něžně přejel po čelisti ke krku. „Myslím, že je čas si znovu připomenout, co z tebe zbylo..."

Vykřikla jsem, když se kudla dotkla mého krku a překvapeně jsem sebou trhla, když se z mého magického jádra uvolnila silná energie...

„Sam..."

Celý výjev zmizel před mýma očima s uvědoměním, že jsem se opravdu probudila. Proto pro mě nebylo žádným překvapením, když se mi bolestně zatmívalo i za zavřenými víčky. Na tohle jsem poslední dobou byla zvyklá.

Slyšela jsem kolem sebe pohyb, ruch a doslova cítila svou magii ve vzduchu kolem sebe. Což mohlo znamenat jediné. Nevypustila jsem ji pouze ve svém snu.

„Sam! Všechno je v pořádku, jsi v bezpečí..."

Ozval se vedle mě jemný hlas, následován sotva letmým dotekem prstů na mám předloktí. Prudce jsem otevřela oči, odstrčila toho člověka od sebe a pohnula se co nejrychleji od něj. Bolestně jsem vtáhla vzduch, když nad tím prudkým pohybem zaprotestovala každá buňka v mém těle.

Znovu jsem zavřela oči a pokusila se uklidnit své prudce bušící srdce. Nebyla jsem ve sklepení a nikde jsem se nedokázala natáhnout po Ginnyiné magii. Nebyla tu.

Slyšela jsem další kroky, otevírání dveří a někdo se ke mně znovu přiblížil. Vykřikla jsem a přitiskla se ještě více do rohu, v němž jsem se ocitla. V místnosti byl šum. Věděla jsem, že spolu mluví a znovu jsem pocítila strach. Co s námi chtějí dělat teď a kde je zatraceně Ginny?!

„Sam..."

„Ne...," dostala jsem ze sebe chraplavým šeptem.

V místnosti bylo ticho a když se znovu pokusil někdo dostat do mé blízkosti, strčila jsem před sebe v obraně ruce. Vypustila jsem ze sebe svou divokou magií a znovu začala křičet. Chtěla jsem jen znovu upadnout do blaženého nevědomí.

Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem se třásla, uzavřená ve vlastním světě. Znovu jsem kolem sebe začala kopat a bránit se jako šelma, když mě zachytily další ruce. Panikařila jsem, protože moje magie mě nebránila.

„Sam... já... v pořádku... zachránili a ty... Sam... prosím!"

Prudce jsem otevřela oči, když jsem rozpoznala Ginnyin unavený hlas. Namáhavě jsem polkla a mrkala uslzenýma očima na postavu před sebou. I přesto, že jsem ji viděla rozmazaně, natáhla jsem se po ní a nechala se pevně obejmout.

„Sam, měla jsem takový strach! Vyšlo nám to, našli nás... Dokázala jsi to! Omlouvám se, že tě zranili, Sam já-"

„Nebyla... tvá... vina," zachraptěla jsem a pevně jí stiskla rameno, když mnou projela vlna nevolnosti.