Půlnoční slunce II.

16. Kdo je bez viny?

Erica

Poté, co Sam odešla, se ti dva teprve dostávali do ráže a kdyby nebylo Brumbálovy pohotovosti, taky by se tu pobili do krve – s hůlkami nebo bez nich. Alespoň u Remuse jsem si tím byla víc než jistá. Když se konečně patřičně uklidnili, přála jsem si jen jediné – aby mi všichni dali pokoj a nechali mě o samotě. Což mi – samozřejmě – nebylo dopřáno.

Celý zbytek večera jsem strávila podrobným výslechem od Remuse, uštěpačnými poznámkami od Severuse a Albusovým vševědoucím pomrkáváním. Občas jsme museli zasáhnout, aby se do sebe znovu nepustili. Na druhou stranu jsem byla ráda, že to nemusím tajit před někým, kdo je mi tak blízký, jako Remus.

Ten později odešel s rozporuplnými pocity, ale slíbil, že nikomu – obzvlášť Siriusovi – nic neřekne, ale že potřebuje trochu času na to, aby to vstřebal. Chápala jsem ho a byla jsem neskutečně šťastná, že mě pro mé rozhodnutí nezavrhl.

Poté co jsem konečně všechny vyprovodila a dopotácela se do ložnice, byly už skoro dvě hodiny ráno. Netroufala jsem si zajít za Sam, protože podle pustého ticha, bych ji maximálně vyrušila ze spánku. A jednat s rozespalou Sam bylo horší, než čelit Smrtijedům.

Konečně jsem se dopracovala do postele a vklouzla do bezpečí peřin. Občas jsem si připadala jako malá holka, když jsem se takhle schovávala. Jenže teď na to nebyl čas. Být malou holkou. Bylo mi třiatřicet, měla jsem čtrnáctiletou dceru a za sebou velmi nebezpečnou minulost, jenž mi hojně kazila budoucnost. Teď jsem musela být dospělá.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Celkem mě překvapilo, že na mě druhý den nebyla naštvaná. Vypadala opravdu zamyšleně a chvílemi nepřítomně zírala kamsi do prostoru. Po celou tu dobu ticha z její strany jsem sbírala odvahu k tomu jí říct pravdu.

Chtěla jsem to nechat na později. Konec prázdnin – kdykoliv, jen ne právě teď. Dokázala jsem si představit, jak moc bude vyvádět, až se to dozví a i když jsem si opakovala, že mi to odpustí a všechno bude v pořádku, stále jsem měla pochybnosti a mlčela.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byl to poslední týden prázdnin. Sam byla ten den u Severuse a já si vyšetřila pár volných minut na to, abych si odpočinula od shonu v nemocnici. Pečlivě jsem ignorovala všechny telefonáty od Jeremyho a úspěšně odpočívala na gauči se sklenkou vína a knihou.

Do chvíle, než otevřeným oknem proletěl pestrobarevný papoušek. Obkroužil kolem pokoje a energicky ke mně natáhl pařát s dopisem. Šokovaně jsem zamrkala, natáhla se k němu a omráčeně ho odvázala.

Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem okamžitě poznala písmo autora dopisu. Roztřesenýma rukama jsem rozložila pergamen a pustila se do čtení.

Erico,

nevím, kde začít. Ještě před pár týdny jsem opravdu věřil tomu, že jsi zemřela při střetu se Smrtijedy, jak nám bylo řečeno... Nejdřív, když jsem se dozvěděl, že žiješ, jsem si myslel, že je to nějaký hloupý vtip, ale okolnosti hovoří jinak. Co se stalo?

Ovšem daleko víc mě rozhodila ta druhá zpráva. Tajila jsi mi mé vlastní dítě?! Musím říct, že jsem naprosto v šoku. Jak si mi proboha mohla tajit takovou věc?! Předpokládám, že kdyby mi nedošel ten dopis, ani by ses neobtěžovala mi to říct!

Vůbec nic na tom nemění, že jsem byl doteď... mimo dosažení. Kolika lidem jsi o tomhle ještě lhala?

Asi ses změnila víc, než jsem si myslel. Vím, že teď nejsem v postavení, abych si mohl klást jakékoliv podmínky, ale jedno ti slibuji – budu se o ni rvát, když to bude potřeba. Jen co to bude možné...