Půlnoční slunce II.

14. Setkání

„Takže... mami," začala jsem, když jsme se usadili u večeře.

Zvědavě se na mě podívala a položila na stůl mísu se salátem. Trochu nejistě jsem si nabrala svou porci a zabodla do ní vidličku.

„Víš, když jsem byla dnes u profesora Snapea... přišel tam ten nový učitel Obrany," hodila jsem rukavici a lhostejně žvýkala rajče.

Máma nepatrně ztuhla v pohybu, ale snažila se dělat jakoby nic a naložila na svůj talíř trochu salátu.

„Ano? Severus se nezmínil," řekla s jasnou výčitkou na jmenovaného.

Pomalu jsem ukusovala další sousto a dávala jí tak možnost se k tomu vyjádřit. Viděla jsem jí na očích, jak přemýšlí, co má říct, aby něco neprozradila.

„Ty ho znáš?," zeptala jsem se přímo.

„Ze školy," prohodila neurčitě, jakoby na tom přece nezáleželo. „Proč se ptáš?"

„Řekl mi, že tě mám pozdravovat. Asi by mi to neříkal, kdyby tě neznal, ne?," rozhodla jsem se přejít k věci.

Máma zbledla a položila vidličku. Evidentně ji přešla chuť k jídlu.

„Ach tak."

Pozvedla jsem obočí. To je vše, co mi k tomu řekne? Vstala od stolu a sebrala z něj nádobí. S rozhodným výrazem jsem ji následovala do kuchyně.

„Asi jste se znali dobře, když tě pozdravuje po takové době, ne? Neměla bys mu napsat?," zeptala jsem se s hranou nevinností.

„Myslím, že už je to dlouho, co jsme se naposledy viděli, Sam," podotkla důrazně a naskládala nádobí do myčky poměrně tvrději, než bylo nutné.

„No právě. Co kdybys mu poslala sovu? Vypadal moc mile a řekla bych, že na tebe rozhodně nezapomněl. Byl překvapený, když mě viděl."

Prudce se ke mně otočila, v očích zděšený výraz a naléhavě se mě zeptala.

„Viděl tě v tvé podobě? Maskovala ses?"

„Je to problém, že mě viděl?"

Viditelně zbledla.

„Viděl?," zašeptala.

„Takže on to ví taky?! Ví, kdo je můj táta?," zeptala jsem se a vzrušeně vyskočila ze stoličky.

Rychle ke mně přešla. Pevně mě chytila pod lokty a donutila mě se uklidnit.

„Samantho! Viděl tvou podobu?," zopakovala důrazně a zatřásla se mnou.

„Au! To bolí, mami!," zasyčela jsem překvapeně. Z toho stisku budu mít pěkné modřiny.

Okamžitě mě pustila, sama zděšená tím, co udělala. Opatrně ke mně udělala krok a její tvář byla zase vážná.

„Viděl tě?"

„Ne. Přeměnila jsem se na tebe, jak mi poradil profesor Snape."

„Dobře."

Nevěřícně jsem se na ni podívala a znovu se ve mně nahromadil vztek.

„Jak dobře? To je všechno, co mi k tomu řekneš?," vyjela jsem na ni naštvaně.

Skousla si rty a potřásla hlavou. Znovu poodešla ke kuchyňské lince, kam jsem ji hbitě následovala. Jemně jsem jí položila ruku na loket a počkala, než se na mě podívá.

„Proč mi prostě neřekneš pravdu?," zeptala jsem se.

Útrpně zavřela oči a zamítavě zakroutila hlavou.