Půlnoční slunce II.

33. Opakuj mé chyby

Nevěděla jsem, co bylo poslední týden prázdnin horší – čelit svým pocitům nebo pohledům ostatních. Nenáviděla jsem tu lítost, kterou jsem v jejich očích viděla, a to hlavně proto, že jsem se díky tomu cítila ještě hůř.

Hned po přečtení dopisu jsem se pokusila kontaktovat Roberta, ale máma si ho nejspíš pojistila dobře, protože ať jsem se snažila sebevíc, nikdy nebyl k zastižení. V jediném mi nelhala – César opravdu v noci přiletěl a naléhavě mi ťukal na okno. Nenesl žádný dopis.

Od toho večera, kdy jsem přistihla Ginny s Harrym, začalo být v domě pořádně dusno. Ginny házela vražedné pohledy na mě, já na ni, Ron na Harryho, Harry na Ginny, já na Rona... Jediný v místnosti, kdo se vždy snažil zajistit jakýsi mír, byla Hermiona.

Jenže pro tu to taky nebylo lehké – my čtyři jsme mezi sebou byli celkem na ostří nože a ona musela dělit svůj volný čas mezi nás všechny. Tedy pokoušela se o to. Když jsem viděla, jak je po pár dnech úplně vyšťavená, navrhla jsem jí, ať za mnou nechodí a dělí svůj čas jen mezi ně.

Chvíli se se mnou hádala, ale nakonec uznala za vhodné, že bude lepší, pokud se nezhroutí během dalšího dne. Poté, co si Ron a Ginny všimli, že se se mnou Hermiona baví jen pokud jsme v místnosti, zřejmě si u nich vydobyla zpět svou pozici.

Byla jsem za ni ráda, třebaže jsem se cítila osaměleji. Ale než bych něco takového přiznala, museli by mě mučit. Ostatně jsem se uklidňovala tím, že je to tak lepší – až nastoupí do školy, nebude muset řešit tu trapnou ignoraci, jež by nastala.

A byl to právě ten poslední týden prázdnin, když mě konečně do očí praštilo řešení, které se mi nabízelo již od začátku. Procházela jsem se po domě se svou malou depresí, když jsem zaslechla hlasy v blízké knihovně.

„... lektvarů. To snad není možný."

Tohle byl určitě Ron. A jak jsem předpokládala, byla tu Hermiona, aby mu odpověděla.

„Kdybys začal se svými úkoly na začátku prázdnin, nemusel bys je dopisovat až teď!"

„Ten slizkej netopýr nám jich vždycky zadá tolik! Proč nám jich vždycky zadá tolik?! Jako bysme nedělali o prázdninách nic jinýho, než se učili..."

Zatnula jsem ruce v pěst, když jsem ho slyšela nadávat Snapeovi. Jasně, nebyl zrovna sluníčko, nicméně to byl skvělý člověk. A pak mě to konečně napadlo.

Máma mi to v dopise vlastně sama poradila. Až nebudeš vědět jak dál, běž za Snapem. Více méně. Otočila jsem se na patě a rychle zamířila do obývacího pokoje. Sáhla jsem po Letaxu a vhodila ho do ohně a ztratila se s výkřikem.

„Komnaty profesora Snapea, Bradavice!"

Když jsem vypadla z roštu, vykašlala jsem saze, které se mi v tom vzrušení a spěchu dostali až do krku a oprášila ze sebe další smetí. Nejistě jsem se rozhlédla a zkousla si ret. No tohle jsem teda hodně nedomyslela. Neúspěšně jsem se pokusila pročistit stažené hrdlo.

„Pane profesore?," kuňkla jsem.

Udělala jsem jeden opatrný krok kupředu, když se spustil jakýsi pisklavý zvuk a já leknutím odskočila a natiskla se zpět ke krbu. Ani ne vteřinu na to se dveře od laboratoře s třísknutím rozletěly a z jejího nitra vyšel v bojovém postavení s hůlkou namířenou ke krbu profesor Snape.

„Ruším?," vydolovala jsem ze sebe malým hláskem a usmála se.

S kamenným výrazem máchl hůlkou a vypnul otravný zvuk alarmu. Těžce si povzdechl a hůlkou mi pokynul směrem k pohovce. S úlevou jsem na ni padla a počkala na jeho další krok. Zastrčil hůlku zpět do hábitu a sedl si do svého oblíbeného křesla naproti mně.