Půlnoční slunce II.

6. Mlčeti zlato

„Ale no ták! I kentauři umí hrát famfrpál líp než ty!," zasmála jsem se a vystřelila Camrál k provizorním obručím a s lehkostí ho prohodila nejvyšší tyč.

„Jsem bystrozor, ne hráč famfrpálu. A už vůbec ne brankář," zafuněl Kingsley, který se za ním jen ohlédl a zrovna těžce doletěl k zemi.

„Snad nekončíš?," zeptala jsem se nevěřícně.

Jeho pohled vypovídal o všem. Zamračila jsem se. Hráli jsme sotva půl hodinky – to je celkem málo na dobrý nebo alespoň dostatečný trénink. Doletěla jsem ke Kingsleymu na zem a pustila Camrál do trávy.

„Měla bys šetřit síly na ten tréninkový kemp a navíc – tvoje ruka se ještě plně neuzdravila. Tvá máma říkala..."

„Nech si tu přednášku prosím!," přerušila jsem ho nabroušeně.

„Jako by mi to máma neopakovala každý den."

„Nejspíš to máš zapotřebí," poškádlil mě s úsměvem Kingsley.

„Seš s ní spřáhlej," obvinila jsem ho.

Zvedl na obranu ruce a já ho přátelsky praštila do ramene.

„Sam! Mohla bys mi prosím pomoct?," zavolala na mě z domu máma.

Otočila jsem se k ní a ukázala jí zdvižený palec. Obrátila jsem se zpět ke Kingsleymu.

„Kdo tam bude první?," zvedla jsem vyzývavě obočí a nasedla na koště.

„Nemáš šanci," odtušil sebevědomě Kingsley a taky naskočil.

„Napočitám do tří. Raz... dva... TŘI!"

Prudce jsem se odrazila a nachýlila se co nejvíc dopředu, abych zvýšila aerodynamiku. Byla jsem podstatně menší než můj soupeř, takže jsem ho s přehledem předletěla o dvě délky. Vítězně jsem seskočila a ušklíbla se na něj.

„Fajn," zasmál se udýchaně a otevřel mi dveře do domu.

„Děkuju. Bylo mi potěšením tě zase porazit," usmála jsem se a vešla.

„Jen se nenaparuj," odfrkl si a zabouchl dveře.

„Tak jste tady. Konečně," prohodila kousavě máma.

„Jen jsme hráli," zamrkala jsem nevinně řasami a máma se nechtíc usmála.

Přešla k bedýnkám plných roztodivnými květinami.

„Hodila bys to prosím na půdu? Tyhle květiny musí být alespoň trochu v nějaké nadmořské výšce. Dej je někam ke střešnímu oknu, ano?," poprosila mě a podala mi jednu bednu.

„Jasně."

Vzala jsem ji a otočila se k odchodu.

„Sam?"

„Ano?," otočila jsem se zpět s tázavým pohledem.

„Jak to vypadá s tou rukou? Bolí tě?," zeptala se mě starostlivě.

„V pohodě. Trochu to brní, ale to se dalo čekat," usmála jsem se.

Ve skutečnosti to bolelo celkem dost, ale nechtěla jsem být před mámou za nějakou porcelánovou panenku. Nenápadně jsem přenesla váhu na pravou ruku. Nevšimla si toho.

„Kdyby něco – pověz mi to, ano?"

„Neboj," protočila jsem očima a rychle zmizela z místnosti.

Opatrně jsem prošla po schodech, dávajíc pozor, pro případ, že by mi podjela noha. Otevřela jsem dveře a rozkýchala se tím návalem prachu, který otevírané dveře způsobily. Zamžourala jsem do tmy a rychle za sebou nahmatala spínač.