Půlnoční slunce II.

38. Nepodceňuj nepřítele

„Měla byste se převléct."

Přistála přede mnou kupička tmavého oblečení.

„Máte už jen deset minut. Převlečte se."

Nevěnovala jsem mu žádný pohled, ale odpověděla jsem.

„Nikam nechci."

„Pochopitelně," odtušil a mrsknul mi hábit do klína. „To ovšem nemění nic na tom, že je vaše účast nutná."

„Budou tam?"

Semkl rty a přikývnul. Nenávistně se mi blýsklo v očích a sevřela jsem látku pevně mezi prsty.

„To už tam nechci vůbec."

„A dost!," třískl s těžkou knihou na svůj pracovní stůl.

Zvedla jsem k němu naprosto nezaujatě pohled. Naše postoje poprvé za celou dobu, co se známe, byly zcela vyměněné.

„Vaše matka je mrtvá."

Šokovaně jsem k němu zvedla pohled a odhodila kabát.

„Jak můžete-"

„Jednoduše. Je to pravda. Holý fakt, na němž absolutně nic nezměníme – ani vy, ani já. To ovšem neznamená, že budete do konce života sedět zavřená v mé laboratoři. Vy totiž netruchlíte slečno Harperová; jste v apatii. A já už ji nehodlám snášet. Takže se zvedněte, seberte se a převlečte se na pohřeb, na němž musíme být do pěti minut."

Vyskočila jsem ze své stoličky, která se zaduněním dopadla na zem.

„Nemáte právo-"

„Nemám," potvrdil suše a založil si ruce na hrudi. „A třebaže vás to šokuje – i když jsem překvapen, že po takové době, co mě znáte, tomu tak je – tak mě to vůbec nezajímá. Právě teď se tu chováte jako nevychovaný spratek, co mu vzali hračku. Takhle vás jistě vaše matka nevychovala."

„Nemluvte o mojí mámě!," štěkla jsem po něm.

„Zřejmě je to nutné," odsekl. „Protože když vám to nemůže říct ona, někdo musí."

„Je mrtvá!"

„Správně. Což vede k mé nejlogičtější otázce – jste mrtvá?"

Ohromeně jsem na něj zírala neschopná slova.

„Ušetřím vás bolesti hlavy, jenž by vám přemýšlení mohlo způsobit a odpovím si sám – ne, nejste. A dokud jste živá, tak musíte pokračovat v tom, co vaše matka začala a uctít její památku. To je to nejlepší, co pro ni můžete udělat."

Zírali jsme na sebe další minutu, než jsem uhnula pohledem a sebrala oblečení, položené na stole. Bez dalšího slova jsem zmizela v koupelně s pořádným třísknutím dveří.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

„Proč je tu tolik lidí?," pronesla jsem šeptem, zatímco jsem se snažila udržet se Snapem krok.

„Vaše matka byla významná osobnost – nejen jako členka Řádu a rodu Harperových. Její lékouzelnické výsledky byly známé po celém světě," odpověděl bezvýrazně a provázel mě mezi několika řadami lidí kupředu.

„Slečno Harperová," přiskočila ke mně zčistajasna Rita Holoubková. „Byla smrt vaší matky nehodou nebo vraždou? A jak se cítíte-"

„Uhněte ženská," zavrčel na ni Snape a odstrčil ji nedbale stranou.

Vyděšeně jsem se otočila, když kolem nás začaly blýskat fotoaparáty a škrábat bleskobrky. Pevně, ale přesto neviditelně pro kamery, jsem se chytila Snapea a nechala se táhnout k předním místům, určeným rodině.