Půlnoční slunce II.

5. Špatné zprávy

„... tak daleko! Nechals ji na pospas třem Smrtijedům! Třem Bobe! Svěřila jsem ti ji, protože jsem doufala, že ji ochráníš! A ty vymyslíš tak zatraceně stupidní plán!!"

„Mrzí mě to Erico jo?! Já to takhle nechtěl a co bys asi udělala ty, kdybys měla na rozhodnutí sotva pár vteřin? Kdyby zůstala se mnou, hrozilo by jí mnohem větší nebezpečí a ty to víš."

Povzdech. Chytila mě opatrně za ruku a pohladila po vlasech.

„Jak se sem dostali? Odkud ví, kde bydlíme?!"

„To nevím Erico. Brumbál už je na cestě, aby zvýšil ochrany domu. Mrzí mě to, ale musím na ministerstvo, abych zajistil hledání Rosiera a ostatních. Taky se podívám do Azkabanu, kolik Smrtijedů je ještě na svobodě a kolik jich máme za mřížemi. Dej mi vědět, až se vzbudí a... vzkaž jí, že jsem nechtěl, aby se jí něco stalo a že ji mám rád."

„Dobře."

„Drž se."

„Pokusím se."

Těžké kroky směrem ke krbu ve vedlejší místnosti.

„Kancelář Roberta Mostbyho, Ministerstvo kouzel!"

Těžce jsem otevřela oči a zírala na dřevěnou konstrukci mé postele. Zamrkala jsem, abych si uvykla na ostré světlo. Se zasyknutím jsem se nadechla a zamrkala nad tou nečekanou bolestí.

„Broučku! Jen lež, právě se ti hojí zranění, musíš odpočívat. Jak ti je? Co tě bolí? Severus už připravuje lektvary," vypálila na mě okamžitě máma, když si všimla, že jsem vzhůru.

„Ruka... a žebra," vydechla jsem a znovu se namáhavě nadechla.

„Já vím, zlato. Máš dvě nalomená a jedno zlomené. Dala jsem ti kostirost, ale chvíli potrvá, než zabere. Na ruce si měla hlubokou ránu. Už jsem ji vyčistila, zastavila krvácení a zacelila. Měla jsi to skoro až ke svalu, takže to bude tak týden trvat, než rána zcela zmizí. 

Zatím to máš obvázané. Víc teď pro tebe nemůžu udělat," informovala mě jemně, ale přesto s jasnou profesionalitou a rukou mi okamžitě měřila teplotu.

Lehce se zamračila a přivolala deku, kterou přehodila přes přikrývku, pod kterou jsem ležela a na obojí použila ohřívací kouzlo.

„A jinak... mi nic... není?," zeptala jsem se pomalu s ohledem na bolest na hrudi.

„Máš lehký otřes mozku a nejspíš jsi v šoku. Teď se ti zvýšila teplota. Vzpomínáš si na to, co se stalo?," zeptala se mě opatrně a vzala mě za ruku.

„Jen něco... Utíkala jsem těm... Smrtijedům a dva z nich... zasáhla. Vrazila jsem... do stromu a ten... třetí mě... shodil, takže jsem... spadla a asi si... při tom pádu zlomila... ty... žebra," vysoukala jsem ze sebe a těžce se na konci nadechla.

„Pak... odzbrojil mě a... víc nevím," dokončila jsem a namáhavě se s velkou máminou pomocí dostala do polosedu.

„Nejspíš si omdlela," přikývla máma a podala mi lektvar, který jsem okamžitě vypila.

Teprve teď jsem si všimla, jak mě bolí hlava. Adrenalin z akce velmi rychle vyprchával jako anestetikum a já tak konečně pocítila míru svých zranění.

„Kde je vůbec Naděje? Doběhla domů?," vypálila jsem okamžitě a vzápětí toho zalitovala, když mě bodavá bolest na hrudi přinutila bolestně zasténat a přivřít oči.

„Opatrně. Broučku... Naděje... Víš, jak si mi vyprávěla, co se stalo?"

Opatrně jsem přikývla a otevřela oči.