Půlnoční slunce II.

43. Plán

„Zbláznil ses?!"

„Vypadám, že mám na výběr?!"

Posadila jsem se na pohovku bez další odpovědi. Měl svým způsobem pravdu – jaký výběr jsme my dva kdy měli? Povzdechla jsem si a znaveně se opřela.

„Kdo o tom ještě ví?," zeptala jsem se.

„Jen ty," odpověděl okamžitě a pak se odmlčel. „Možná, že Severus něco tuší."

Přikývla jsem – to mu bylo podobné. Snape měl vždycky o všem přehled. Tím pádem by to měl vědět i Brumbál. Proč tedy vypadal tak klidně?

„Proč mlčíš?!," vybuchl po chvíli, kdy na mě pronikavě zíral.

„Co chceš, abych řekla?"

„Neptáš se, jak to chci provést nebo kdy... to mám uskutečnit-"

„Ani ne," odpověděla jsem sarkasticky, „ale ty mi to určitě řekneš viď?"

„Musím to udělat do konce školního roku, jinak..."

„Tě zabije."

Podíval se na mě s šokovaným pohledem v očích a já se cítila trochu špatně, že jsem to na něj takhle vybalila. Natáhla jsem se a za ruku ho strhla na pohovku vedle sebe. Byl pořád v takovém šoku, že se ani nebránil nebo trousil uštěpačné poznámky.

„Chceš ho zabít? Ne počkej," chytila jsem ho za rukáv, když se začal zvedat. „Tohle je důležitý – Draco, chceš ho zabít?"

Zíral na mě, jako kdybych mluvila v cizím jazyce. Pozvedla jsem obočí.

„Ne," zašeptal a sklopil pohled.

Sama pro sebe jsem si přikývla a pustila jeho ruku.V tom okamžiku zvedl pohled a vyčkávavě se na mě zadíval.

„To je všechno?"

„A co bys chtěl? Dort s nápisem „Umím udělat vlastní rozhodnutí"?," prohodila jsem, vložila do tónu náležitou porci ironie a vstala.

„Počkej! Musíš mi pomoct."

„Ne, to vážně nemusím," zamračila jsem se a mávnutím hůlky zvedla knihovnu.

„Dlužíš mi to."

Zatnula jsem ruce v pěst a napočítala do tří. Samozřejmě, že bude myslet jako Zmijozel. A i když jsem si to nerada připouštěla, měl pravdu. Dlužila jsem mu to. On zachránil život mě a teď se karta obrací. Otočila jsem se s rukama pevně v bok.

„A jak to mám podle tebe udělat? Mám nakráčet na schůzi Smrtijedů, poklonit se a říct, že by bylo lepší, kdyby se na takový hloupý plán vykašlal nebo mám snad navrhnout sebe? Jak si to představuješ Malfoyi?," vypálila jsem na něj.

„Máš pocit, že jsem se k něčemu podobnýmu hlásil?," štěkl po mně.

„Rozhodně víc, než já," odsekla jsem.

Semkl rty a zúžily se mu nenávistně oči.

„Od tebe to vážně sedí! Jenom jsi mě využila, aby sis mohla hrát na hrdinku a posílat si psaníčka s Brumbálem, zatímco jsi spoléhala na to, že ti pak budu zachraňovat krk!"

„No páni, koukejme kdo promluvil! Hlavně že ty sis mě vzal proto, že mě tak příšerně miluješ! Vůbec nic o mě nevíš – zatímco ty sis žil svůj pohádkovej život, někteří bojovali o svůj život!"

„A jak tak koukám perfektně ti to vyšlo, co?"

Šokovaně jsem odstoupila, když mě jeho slova doslova zasáhla. Rychle jsem zahnala slzy a rozkřičela se.