Půlnoční slunce II.

30. Ministerské manýry

Celou večeři jsem se snažila nenápadně schovat za Siriuse, abych se vyhnula intenzivnímu pohledu nejmladší Weasleyové a cítila se jako zbabělec. Navíc jsem přesně nechápala, co má za problém a to mě štvalo mnohem víc.

Po večeři, jenž se na můj vkus nekonečně protahovala a po výborném dezertu, který mě paní Weasleyová donutila sníst, se konečně všichni začali odebírat od stolu. Využila jsem příležitosti, kdy dvojčata obrátila svou pozornost k Remusovi a položila ruku na Siriusovo rameno.

„Jsem docela unavená. Půjdu si lehnout, nevadí?," zašeptala jsem k němu tiše a přidala přesvědčující unavený úsměv.

„Dobře," usmál se a mrkl.

S posledním úsměvem jsem vstala ze židle a pokusila se nenápadně proklouznout z místnosti. Překvapeně jsem se zastavila, když se Sirius natáhl a zachytil mé zápěstí.

„Mám tě doprovodit?," zeptal se.

Mrkla jsem, než jsem pochopila jeho pohled a s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Ne, v pohodě. Ale děkuju."

Přikývl, pustil mou ruku ze svého jemného sevření a já vycupitala z místnosti, zatímco konverzace v místnosti se znovu dala do pohybu. Koneckonců – vážně jsem byla unavená, takže jsem ani moc nelhala, pomyslela jsem si s mohutným zívnutím.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Prudce jsem otevřela oči a posadila se, když jsem zaslechla hluk z přízemí a automaticky pročesala pohledem pokoj. Když jsem nenarazila na žádné očividné nebezpečí nebo někoho, kdo by na mě čekal ve stínu, vyklouzla jsem z postele, s připravenou hůlkou.

Mrkla jsem na hodiny, jenž visely na mé zdi a přimhouřila podezřívavě oči. Půl třetí ráno. Zamrkala jsem, abych navykla oči tmě a vydala se zjistit zdroj hluku.

Otevřela jsem dveře pokoje a poté poněkud uvolnila svůj strnulý postoj, když se z přízemí ozval hlasitý smích. Překvapeně jsem zamrkala a zamířila ze schodů dolů, když se dveře vedle mě rozletěly, a já měla co dělat, abych uskočila dozadu.

Z pokoje vyletěla dvojčata se stejně zmateným výrazem, jaký jsem měla ve tváři já. Podívali se na sebe, na dveře a pak se jejich pohledy zaměřily na mě. Zasmála jsem se a na jejich nechápající výraz jsem dodala.

„Nikdy jsem nepotkala tak synchronizovaný dvojčata. To je všechno."

„To víš-"

„Tomu se říká-"

„Naprostá telepatie."

Doplnili se navzájem a plácli si spolu, což mě donutilo se znovu zasmát. V tom okamžiku vylezl z dalšího pokoje Ron a s rozespalým výrazem se na nás podíval.

„Co se děje?," zeptal se a zívnul.

„Těžko říct," odpověděla jsem s dvojčaty zároveň, což nás znovu rozesmálo, stejně jako pohled na naprosto zmateného Rona.

Když jsme se konečně uklidnili natolik, abychom Rona obeznámili se situací, vyšla ze svého pokoje i poněkud mrzutá Ginny. A i když byla zcela očividně nerada, že jsem tu byla s jejími bratry, přidala se k nám, protože i když by to nepřiznala, byla taky zvědavá, co se dole děje.

Ve chvíli, kdy jsme se dostali k obýváku, se vstupní dveře za námi otevřely a několik rozesmátých členů Řádu se kolem nás propletlo, aniž by nás okřikli, jako by to udělali kdykoliv jindy. George tady jednoho z nich chytil za rukáv.