Půlnoční slunce II.

12. Lektvar

Snažila jsem se z krbu nevypadnout až příliš nadšeně, abych profesorovi nenarušila nějaký projekt nebo něco podobného, ale nedokázala jsem se neusmívat od ucha k uchu. Byla jsem překvapená když jsem z krbu nepřistála rovnou na obličeji, ale celkem rovným krokem vyšla z plamenů na koberec před ním.

Rozhlédla jsem se po místnosti, v níž nikdo nebyl a zamyšleně se podívala směrem ke dveřím laboratoře. Potichu jsem nakročila do místnosti a položila batoh ke stolku.

„Profesore Snape?," ohlásila jsem se raději dopředu a pomalu šla k laboratoři.

Dveře přede mnou se okamžitě otevřely, takže jsem uskočila dozadu, abych se jim vyhnula a naskytl se mi pohled na Mistra lektvarů, jenž svižně krájel přísady, házel je do kotlíků a míchal. Letmým pohledem jsem zjistila, že pracuje minimálně na šesti najednou.

„Budete tam stát dlouhou nebo taky přiložíte ruku k dílu?," štěkl na mě Snape a otočil se k dalším dvěma kotlíkům.

Leknutím jsem nadskočila a rychle oběhla stůl ke třem lektvarům, které vypadaly, že potřebují okamžitou kontrolu. Zběžně jsem prolétla návody, jenž u nich byly a do dvou z nich přidala asfodel. V prvním jsem zamíchala pětkrát proti směru a na stole si nadrtila žaberník.

Přiskočila jsem zpět k druhému z nich, zvýšila plamen a vhodila drcený žaberník. Naopak u třetího jsem jeho intenzitu prudce snížila, přidala tři žíně z jednorožce a zamíchala po směru hodin. Trochu nejistě jsem se podívala do prvního kotlíku a raději se věnovala čtení postupu.

Životabudič

No hezky, pomyslela jsem si, to jsem si teda zrovna nepřála. Lektvary jsem měla ráda, vždycky jsem patřila k elitě třídy, ovšem ani s takovým nadáním jsem neriskovala pouštět se do lektvarů pro šestý ročník.

Nechtěla jsem však profesora zklamat, takže jsem rychle dostudovala návod a nakrájela si přísady. Letmo jsem mrkla na hodiny na stěně a otočila s k druhému kotlíku, jenž začal bublat. Spěšně jsem třikrát zamíchala proti směru a přidala ocásek pásovce.

Lektvar zaprskal a změnil barvu ze zelené na mořskou modrou. Zamíchala jsem pětkrát doleva, poté pětkrát doprava a přidala vílí prach. Otočila jsem se ke třetímu, odstavila ho z plamene a přelila ho do flakónů položených vedle něj.

Připsala jsem na štítky Bezbolestný doušek a rychle ho postavila k dalším připraveným lektvarům do krabice s nápisem Ošetřovna. To vše vysvětluje.

Podívala jsem se do druhého kotlíku, přidala nožky bodlináče a zuřivě míchala. Nikdy jsem nebyla vděčnější, že mě ještě doma napadlo svázat si vlasy do ohonu. Druhou rukou jsem si opatrně setřela pot z čela. S úlekem jsem se otočila k prvnímu kotlíku, do něhož profesor právě přesypal mločí oči.

„Omlouvám se! Já jsem životabudič ještě..."

„... nepřipravovala. Neuvědomil jsem si to, na druhé straně jsou dva zacelovací lektvary," dokončil za mne a na konci zaváhal.

„V pohodě. To je čtvrťák, v tohle mám praxi, pomáhala jsem s ním mámě," ujistila jsem ho a zamířila na druhou stranu stolu.

V tichosti, pouze s kulisou bublajících kotlíků, jsme vypracovali zbývající lektvary. Většinu z nich zvládl sám – já se stejně měla co ohánět u svých vlastních a to byly pouze dva. Na konci jsem byla naprosto unavená, zpocená, ale přesto dokonale spokojená.

Trochu nepřítomně jsem sáhla po kotlíku, jenž byl pořádně zaneřáďěný, když mě profesor zastavil.

„O to se nestarejte. Večer mi přijde pár studentů, jenž si chtějí zkrátit dlouhý večer," podotkl a zlomyslně se ušklíbl.