Půlnoční slunce II.

47. Na ostří nože

Omlouvám se za delší pauzu, ale povinnosti holt neutíkají pryč. :) Povídka už bude mít maximálně díl nebo dva! :)

„Je to zlý?"

„Ještě horší," potvrdil mé obavy a přesunul se k jedné ze skříní, z níž vytáhl tašku.

Já sama jsem vytáhla zpod postele vlastní batoh, v němž jsem si schovala pár zbraní. Vzala jsem dva menší nožíky a strčila si je za opasek. Jeden delší jsem opatrně zasunula do svých vysokých šněrovacích bot a zamračila se, když jsem nemohla najít poslední věc.

„Nemáš náhradní dýku se stříbrnou čepelí?," zeptala jsem se automaticky a otočila se na něj, když se zastavil.

„Mělo by mě děsit, že tohle bereš jako rutinní záležitost," řekl vážně, ale podal mi menší dýku. „Nepoužij ji na Remuse."

„Ani mě nenapadne."

Rychle jsme přes sebe přehodili pláště a spěšně zamířili do haly v přízemí, kde se shromáždila početná skupina členů Řádu. Úspěšně jsem ignorovala jejich pohledy a pochybné narážky na mou osobu. Na to teď nebyl čas.

„Tak jo, klid prosím," ujal se slova Sirius a pokračoval až ve chvíli, kdy na něm byly všechny oči v sále a mrtvolné ticho kolem. „Teď už nám jde o všechno. Zvoráme tuhle bitvu a žádnou další šanci to napravit už nedostaneme. Chci abyste bojovali ze všech sil a pokud to bude nutné... použijte nepromíjitelnou. Ministerstvo vás za to nebude žalovat."

Po těchto slovech se spousta z nich otočila mým směrem a věnovala mi nepříjemný úšklebek. Nemusela jsem odezírat ze rtů a pochopila jsem, co si o mně myslí.

„Nicméně buďte opatrní a sledujte své okolí. Kolem vás bude spousta kouzelníků a čarodějek z našich řad, kterým ještě nebylo ani sedmnáct."

Davem to znovu zašumělo a Sirius zvedl ruku, aby je umlčel.

„Takže berte v potaz to, že za nás bojují děti. Bojují statečně a v mnohem větším počtu, než my dospělí. Všichni víte, že by to mělo být naopak a že není správné, aby za vyškolené kouzelníky bojovali jejich potomci. Tak jim pomozte, zachraňte je! Naším cílem je zvítězit, protože právě jim chceme dát budoucnost, kterou nám vzali!"

Následovalo souhlasné mručení a většina z nich se pohnula směrem z místnosti. Rychle jsem zaujala Siriusovu pozornost a ten znovu všechny donutil zastavit a poslouchat.

„Ještě moment strpení prosím. Děkuju. Sam," otočil se zpět ke mně, spolu s ostatními.

„Měla bych jít první. Stačí mi-"

„Co ta tu vůbec dělá?"

„Od kdy máme poslouchat Smrtijedy?"

„Siriusi!"

„A DOST!," zakřičel Sirius a všechny umlčel. Pochopila jsem jeho vyčkávavý pohled.

„Jsem na vaší straně a vždycky jsem byla. Ať se vám to líbí nebo ne. Vím, že mi nevěříte, ale na tom teď pramálo záleží. Když se přemístím první, můžu způsobit rozruch a upoutat jejich pozornost ke mně, když je na mou hlavu teď vypsaná slušná odměna a dát vám šanci zaútočit první. Stačí mi jedna minuta - když se přemístíte potom, bude to pro všechny snazší," vysvětlila jsme v kostce, o co mi jde.

Chvíli bylo naprosté ticho, než Sirius přikývnul.

„Sam má pravdu," připustil váhavě, hlas protkaný obavami a přistoupil ke mně. „Musíš na sebe být opatrná. Bradavické štíty jsou svrženy, takže se přemísti co nejblíž to jde. A jen abys věděla-"