Půlnoční slunce II.

48. Hayley

Tak je tu poslední kapitola! Bude už následovat pouze Epilog, který vám snad vše vysvětlí. Doufám, že vás nezklame. :)

„Sam?... Sam - otevři oči..."

Zkušebně jsem zamrkala a posadila se. Necítila jsem žádnou bolest v břiše, takže jsem okamžitě stočila pohled dolů a překvapeně si přejela po čistě bílé košili. Znovu jsem zmateně zvedla pohled a rozhlédla se po místnosti, která mi přišla podezřele známá.

Byla to útulně zařízená ložnice, s menší manželskou postelí, na níž jsem seděla. Kolem stěn byl poskládán vkusný nábytek z borovicového dřeva. Naproti mně bylo okno zatažené závěsy, takže jsem neměla tušení, jestli je den nebo noc.

Opatrně jsem přehodila nohy přes okraj postele a zkušebně se postavila na nohy.

„Haló? Je tu někdo?," zavolala jsem nahlas, ale jedinou odpovědí mi byla vlastní ozvěna.

Podezřívavě jsem se zamračila a zamířila ke dveřím. Potřebovala jsem zjistit, kde to sakra jsem a co se to děje. Zatáhla jsem za kliku, ale dveře se neotevřely. Zkusila jsem to větší silou, ale se stejným výsledkem. Byla jsem tu zamčená.

Otočila jsem se a zamířila k toaletnímu stolku - někde tu musel být klíč a tohle mi přišlo jako dobrý úkryt. Posadila jsem se a začala se přehrabovat v jednotlivých šuplících. Byla tu spousta papírů, ale klíč nikde.

„Zatraceně," zaklela jsem frustrovaně a praštila do stolu.

Trhla jsem sebou, když se rámeček s fotografií, jež ležel na vrcholku, svalil na zem a sklo se roztříštilo po desce stolu. Opatrně jsem ho zvedla, oprášila zbylé střípky pryč a vytáhla fotografii.

Prudce jsem vtáhla vzduch, oči se mi zaplnily slzami a ruce rozklepaly takovou silou, že mi fotografie vypadla z rukou. Chytila jsem se za hruď a pokusila jsem se uklidnit zběsilý tlukot svého srdce.

Znovu jsem otevřela šuplík a prolistovala dokumenty i dopisy v něm. Všechny byly pro jednoho adresáta - Ericu Elisabeth Harperovou. Hodila jsem je zpět do šuplíku a zabouchla ho.

Tohle byl vtip. Hodně hloupej vtip. Dvěma kroky jsem se dostala k oknu a roztrhla závěsy. Chytila jsem se za parapet, když mě uvítal výhled na naši malou předzahrádku a nekonečné pásy francouzských lesů.

„Sam?"

Prudce jsem se otočila a zavrtěla hlavou. Ne, tohle všechno je jenom sen. Nemůžu být u nás doma ve Francii, tenhle dům byl zničený a později vypálený Smrtijedy. A máma... Ta už tu taky není.

Odstoupila jsem od okna a zkušebně si probrala kapsy, ovšem hůlku jsem nenašla. Rozhlédla jsem se po mámině ložnici a sebrala menší nožík, který vždy měla položený pod květináčem vedle skříně. Pevně jsem stiskla kov v ruce a zamířila ke dveřím.

Když jsem se natáhla po klice, zámek klapnul a dveře se pomalu pootevřely. Obraně jsem zvedla nůž před sebe a odstrčila dveře dokořán. V chodbě nikdo nebyl a za dveřmi se nikdo schovávat nemohl, protože s menším třísknutím narazily do stěny.

„Haló? Je tu někdo? Ozvěte se!," zkusila jsem znovu zavolat.

Dole se ozval menší hluk a já se kousla do rtu. Ze všech pravidel, které mi vtloukali do hlavy, bylo nejdůležitější na sebe nepřitáhnout pozornost a neprozradit se nepřátelům. A já právě prozradila, že jsem tu sama a kde přesně se nacházím.

Co nejtiššeji jsem tedy seběhla ze schodů a zamířila do kuchyně, odkud jsem slyšela syčet sporák a valila se z ní vůně koláče. Přimhouřila jsem oči a opatrně vešla do místnosti.