Půlnoční slunce II.

25. Drahá Sam

Rychle jsem procházela přes Bradavické pozemky a ignorovala nadšené švitoření ostatních studentů, chystajících se na návštěvu Prasinek. Stěží jsem zadržela povzdech, když jsem v davu zahlédla Trio a nedaleko nich Rileyho s Julce.

Zavrtěla jsem hlavou a vešla do hradu, protože ač bych se k nim ráda připojila, potřebovali jsme nutně vyřešit naši soudní situaci s mými prarodiči. Proběhla jsem kolem dveří Velké Síně a lépe si posunula tašku na rameni, když mě zastavil známý hlas.

„Sam!"

Prudce jsem se otočila na místě a na tváři se mi rozlil úsměv. Na druhé straně haly vedle ředitele stála máma. Okamžitě se ke mně rozešla a popadla mě do náruče, jako by mě neviděla roky.

„Ach Sam, zlatíčko, chybělas mi!"

„Ty mně taky mami," odpověděla jsem jí automaticky a odtáhla se.

„Pane profesore," usmála jsem se na Brumbála stojícího za ní.

„Dobré ráno, Samantho," odpověděl a vesele na mě mrkl.

„Severus na nás již čeká u mě v kanceláři."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

„Takže... prakticky nemáme šanci?"

Brumbál se smutně rozhlédl po místnosti a přikývl. Máma si ztěžka povzdechla a sesunula se zpět na židli. Profesor Snape se tvářil stejně neutrálně, jako vždy, jen jeho oči prozrazovaly, že není se situaci nijak spokojen.

Zkousla jsem si ret a znovu se zadívala na obžalobu, jež přišla před týdnem k nám domů.

„Takže i když jim řeknu, že s nimi nechci bydlet, tak prostě... budu muset?," zeptala jsem se nešťastně a vzhlédla od pergamenů.

„Bohužel Sam, zatím nevidím jiné východisko z této situace," zavrtěl hlavou Brumbál a máma si položila zničeně hlavu do dlaní.

Zoufale jsem stočila pohled k profesoru Snapeovi a modlila se ke všem božstvům, aby dostal nějaký nápad. Na chvíli na mně spočinul pohledem a poté se obrátil zpět k řediteli.

„Ve skutečnosti nějakou šanci máte."

Všichni jsme se na něj otočili a on se povzneseně ušklíbl.

„Neříkám, že vyhrajete proces. Ovšem... ovšem je tu něco, co by jeho průběh přeci jen mohlo zdržet."

„Zkusíme cokoliv," pobídla ho zoufale máma.

„Dobře. Zvolte Samanthě mentora. Na ministerstvu by to mohlo projít. Pokud bude u svého mentora po dobu procesu a poté u soudu nebude souhlasit s umístěním do péče k Harperovým, pak bude moci po dobu minimálně pěti měsíců zůstat u mentora," vysvětlil.

V místnosti padlo ticho, jak se všichni snažili pochopit, co bylo řečeno. Máma si poposedla a odkašlala si.

„Takže... pokud zvolíme mentora, můžeme to alespoň zdržet?," zeptala se znovu a když jí přikývnul, tvrdě pokračovala,„ jaký je v tom háček?"

„Bude k nim chodit každý týden alespoň jeden den na návštěvu pro adaptaci. Sama. A za pět měsíců se bude stání opakovat, tentokrát s minimální šancí na úspěch, že by mohla u svého mentora zůstat déle."

Se slzami v očích přikývla a obrátila se k Brumbálovi, který se tvářil nezvykle vážně.

„Nic jiného udělat nemůžeme," potvrdil jí to a zeptal se. „Koho bys tedy navrhla?"