Půlnoční slunce II.

11. Nelehká volba

Neochotně jsem rozlepila víčka a blaženě se protáhla, když jsem necítila žádnou bolest při tomto úkonu. Rozespale jsem se vymotala z přikrývek a znova se protáhla. Z kouta v pokoji se ozvalo zahoukání a César si pročistil peří a znovu se ponořil do spánku.

Zavrtěla jsem hlavou a zamířila k šatníku. Převlékla jsem se do teplého oblečení a pouklízela v pokoji. Nakonec jsem vzala do rukou nádobí a sešla se vším do kuchyně. Zběžně jsem prohlédla všechny skříňky a lednici a zaznamenala, že tu není zrovna moc jídla.

Nakonec jsem vytáhla zbytek špaget a uvařila je. Podívala jsem se na hodiny na stěně a překvapeně zamrkala. Bylo půl osmé večer, takže jsem tu prospala celé odpoledne. Snad usnu i večer, pomyslela jsem si. Když jsem se tak pozorovala, věřila bych, že bych spala i do rána.

V poklidu jsem snědla svou večeři a umyla zaneřáděné nádobí. Napadlo mě, jestli už má máma zabaleno, ale v její ložnici jsem nenašla jediný kufr nebo batoh. Zmateně jsem se šla podívat i do pokoje pro hosty, kam máma obvykle schovává lyže, ale ani tam jsem nic nenašla.

Zrovna jsem se chystala znovu překontrolovat ložnici když mě přerušilo zahučení v krbu. Rychle jsem přešla do obýváku a stoupla si doprostřed dveří s rukama pevně založenýma na hrudi a vyčítavým pohledem na tváři.

Máma, jež zrovna vyšla z krbu, ze sebe oprašovala poslední zbytky sazí a znaveně se posadila do křesla. Sundala si boty a jemně si začala masírovat levé chodidlo. Pohledem jsem přejela k tašce u jejích nohou a zamračila se ještě víc.

„Těžký den v nemocnici?," zeptala jsem se neutrálně.

„Ano. Dnes se nahrnulo tolik lyžařů, že jsem tomu ani nevěřila. Jeden z nich si dokonce...," zmlkla, prudce se otočila a vytřeštila oči.

Výmluvně jsem přikývla a zamračila se.

„Ach bože, zlato! Úplně jsem zapomněla! Dneska je dvacátého, že? Moc mě to mrzí, ale v nemocnici byl takový shon a já..."

„Jak jinak. Ale to je jedno. Profesor Snape mě našel a přemístil sem, jinak bych tam už dávno zmrzla."

„Proč si nenapsala nebo nezavolala?," zeptala se a na mé pozvednuté obočí vylovila z tašky mobil. Po jeho prohlédnutí zbledla.

„Po desátém pokusu se mi vybil telefon," poznamenala jsem kousavě.

„A César...?"

„V té bouřce? Věř mi – je nešika, ale zabít ho nechci."

Vyskočila z gauče a zamířila ke mně.

„Broučku, vážně mě to mrzí. Já jsem..."

„... zapomněla. Jo já vím, jako poslední dobou tolikrát, že?!"

Naštvaně jsem na ni zírala a ona se tvářila omluvně.

„Mrzí mě to Sam! Opravdu ano – ale víš, že nemám na výběr. Dělám to pro tebe, aby ti nic nechybělo!"

„Ale mě chybí! TY mi chybíš, mami!," vykřikla jsem a sklenička na stole praskla náporem mé magie.

„Ty mi chybíš," pokračovala jsem roztřeseně, nutíc se ke klidu. „Kdy naposledy jsme podnikly něco společně? Vždyť se prakticky nevídáme a když se máme potkat, vždycky máš něco důležitějšího na práci!"

„Sam! To přece není pravda! A nemůžeš být tak sobecká, aby sis myslela..."

„Co?! Že chci svou mámu? Proč se mi vyhýbáš a netrávíš se mnou čas? Můžeš si vyměnit službu a ví to všichni, jen se přede mnou snaží přetvařovat, že tam potřebují zrovna tebe! Proč mě s ním srovnáváš?! Já přece nejsem můj proklatej otec!"