Půlnoční slunce II.

46. Vidět srdcem

Další díl, jako omluva za mou neaktivitu. Chtěla jsem taky moc všem poděkovat za tolik přečtení a hlasů! Moc si toho vážím! :)

Navracet se zpátky k vědomí se pěkně popisuje opravdu jenom v knížkách. Ve skutečnosti je vám snad ještě hůř, než před tím, co jste omdleli. A to by člověk řekl, že už jsem si na to zvykla. S menší námahou jsem otevřela oči a byla ráda, že mě neuvítalo žádné intenzivní světlo.

Zmateně jsem těkala pohledem, protože jsem neměla nejmenší tušení, kde se zrovna nacházím. Ovšem reflexy byly všudypřítomné. Uslyšela jsem jemné otevření dveří a okamžitě se zvedla do sedu, snažíc se nahmatat hůlku.

S čím jsem nepočítala, byla příšerná a neustávající bolest, která proudila v každém z mých nervů. Nezačala jsem křičet snad jen proto, že jsem měla plno práce s tím se nezadusit vlastní krví a zvratky.

Matně jsem vnímala dva páry rukou, co mě přidržovaly, odhrnovaly vlasy z čela a postavily přede mě kbelík. Pak už jsem jen odevzdaně zvracela a vykašlávala všechen obsah žaludku.

„-potrvá dlouho?"

„Nemůžu si být jistá. Opravdu moc nepomohlo její přemístění – navíc s další osobou."

Vyplivla jsem další krev a odstrčila od sebe kýbl. Nebo spíš jsem naznačila, že už ho před sebou dál nepotřebuju. Byla jsem vděčná, když mě opřeli zpět do peřin. Ruku jsem automaticky obtočila kolem břicha, přičemž mi to nepřineslo žádnou úlevu, nýbrž další bolest v nervových zakončeních.

„Sam? Slyšíš mě? Jsem tu já, madame Pomfreyová a Remus Lupin."

„Slyším," hlesla jsem a bolestně zasténala.

„Byla jsi zasažena kletbou – to jistě víš. Jak se cítíš?"

„Bylo mi i líp," procedila jsem skrze zkousnutý ret. „Jaktože jsem ještě naživu?"

Neviděla jsem rovně, jak jsem se třásla bolestí a i když jsem měla zamlžené oči, velmi dobře jsem postřehla mrtvolné ticho, jež následovalo. Zaměřila jsem se na Remuse, protože jsem věřila, že mi nebude lhát.

„Nemáme nejmenší tušení," pronesl tiše a díval se na mě s nechutnou dávkou sympatie.

„Asi jsem si to zasloužila," hekla jsem a strnula. Zvedla jsem ruku a několikrát si s ní zamávala před obličejem.

„Sam, co se děje?," ozvala se zleva madame Pomfreyová.

Útrpně jsem zavřela oči, stejně bylo zbytečné je mít otevřené.

„Nic nevidím."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

„Je to pravděpodobně pouze dočasné. Nerv je intaktní, žádné viditelné poškození."

„Jenom jsem slepá."

Ani jsem nemusela vidět, abych si představila její našpulený výraz plný nesouhlasu. Neměla jsem sílu se omlouvat; neexistovala snad jediná buňka v mém těle, která by nebyla v ohni.

Znovu mi změřila teplotu a vyměnila ledový obklad. Měl pramalý účinek, ale neměla jsem to srdce jí to říct. Obzvlášť, když jsem věděla, jak moc je zoufalá z toho, že mi nemůže nijak pomoci. Já se cítila taky bezmocná.

„Tvoje nervy se pomalu regenerují. Možná se ti to nezdá, ale lepší se to," stiskla mi ruku a jemně promluvila. „Vyspi se."

Přikývla jsem, ale necítila jsem se unavená natolik, abych usnula. Stočila jsem se do klubíčka a objala se rukama.