Půlnoční slunce II.

13. Známý neznámý

Pohled nikoho

„Musíš to udělat!," naléhala zoufale a přiskočila k němu, aby mu zabránila v odchodu.

„To nemyslíš vážně?! Víš jak je to nebezpečný," odporoval jí a vytrhl se ze sevření.

„Jiná možnost neexistuje," pronesla tvrdě.

„Cože?"

„Postupuje to jinak, snad to způsobilo to odštěpení... Takže možná 4 nebo pět let. Ale ona musí být v bezpečí, chápeš?," naléhala dál.

„Co když to nezvládnu... za těchhle podmínek."

„Já nemám jinou možnost!," vzkřikla zničeně.

Následovalo ticho. Chvíli se navzájem sledovali, než muž váhavě natáhl jejím směrem ruku. Neváhala ani vteřinu a pevně ji uchopila, než se z toho pokusí vycouvat.

„Meredith?," otočila se k ženě.

Ta přistoupila vytáhla hůlku a položila ji na jejich spojené ruce. Kývla na druhou ženu a ta pevně přikývla.

„Přísaháš, že nikdy nikomu neprozradíš, co ses zde dozvěděl?"

„Tak přísahám."

Tenký jazyk plamene se natáhnul a líně propletl mezi jejich spojenýma rukama. Muž svůj pohled odtrhl od ruky a znovu se zadíval na ženu před sebou.

„Přísaháš, že budeš pokračovat ve výzkumu a testovat ho?"

Prudce vtáhl vzduch. O tomhle nemluvila. Prosebně a zároveň omluvně se na něj zadívala a on poraženě přivřel oči.

„Tak přísahám."

Druhý plamen se obtáhl kolem jejich rukou a pevně se stáhnul.

„Přísaháš, že pokud se něco vymkne kontrole... nezanecháš svědky?"

„Tak přísahám," vydechl těžce a sledoval, jak poslední plamen stáhl svou smyčku okolo jeho ruky.

Beze slova ji pustil a sebral svůj plášť. Nestála mu za pohled, protože na ni byl až příliš naštvaný a mířil rovnou ke dveřím. S rukou na klice se k ní naposledy otočil a změřil si ji pronikavým pohledem.

„Doufám, že víš, co děláš."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Erica

„Na to nemám čas, ne teď," odpověděla jsem trpělivě do sluchátka.

Chvíli bylo na druhé straně napjaté ticho, takže jsem rozumně mlčela a vyšla ven z laboratoře. To už zcela zjevně chytil druhý dech a znovu mě začal přemlouvat.

„Erico, víš kolik za to dostaneš zaplaceno? Navíc po tobě chce jen jednu várku!"

Vešla jsem do obývaku a zamračila se.

„Jeremy, to prostě nepřipadá v úvahu, pokud ten Vlkodlačí lektvar chce,..."

Prudce jsem se otočila s hůlkou v ruce, když zaplály v krbu zelené plameny a vystoupil z nich Albus společně se Severusem. Mile jsem se usmála, sklonila hůlku, pokynula ke křeslům a ústy naznačila „minutku", načež jsem se vrátila k hovoru.

„Pokud ho chce, tak na to měl myslet dřív. Užívá se minimálně tři dny před úplňkem a pokud je mi známo, tak je úplněk dnes, takže by mu to stejně vůbec nepomohlo. Což mě vede k otázce, jak na takovou věc může zapomenout vlkodlak?"