Půlnoční slunce II.

22. Ten, kdo vede

Nebyla jsem nervózní. Což mě po pravdě řečeno velmi překvapilo. Ale opravdu jsem se cítila v pohodě, když jsem se chystala na ples, jenž měl začít již za pár hodin.

Strávili jsme s Julce celé odpoledne přípravami šatů, debatováním o účesech a zkoušením různého make-upu. I když, jak Julce poznamenala, já jsem to s účesem měla celkem snadné – mohla jsem ho udělat až nakonec, protože si vlasy sama vytvaruju, jak se mi zlíbí.

Takže jsem ji nakonec přiměla, abychom začali u ní. Pomohla jsem jí se zapínáním šatů a postavila si ji před zrcadlo, abych měla dokonalý přehled. Rozčesala jsem jí dlouhé hnědé vlasy a zamyšleně je prohrábla rukou.

Nakonec jsem sepnula vrchní polovinu ozdobnou šedou sponou (v barvě jejích šatů) a lehce je natočila kulmovacím kouzlem. Nanesla jsem jemné třpytivé stíny stejné barvy, přidala řasenku a růž na rty. Odstoupila jsem a s úsměvem si ji prohlédla. Vypadala jako princezna z pohádky.

„Hotovo? Jak vypadám?," zeptala se a nervózně si zkousla ret.

„Naprosto dokonale," usmála jsem se a přetáhla si přes hlavu šaty.

Zachytila jsem vlasy a odhrnula je, aby mi Julce mohla zapnout zip. Poté jsem se otočila směrem k zrcadlu já. Julce mi nanesla na oči temně modré stíny, řasenku a lesk na rty. Zamyšleně jsme hleděla na své vlasy, než jsem v hlavě konečně vymodelovala dokonalý účes.

Zavřela jsem oči a představila si každý detail. Jasně jsem cítila, jak se mé vlasy formují do podobného účesu, jenž měla Julce, pouze s tím rozdílem, že ty mé měly divočejší a nespoutanější vlny. Mezitím ke mně přistoupila a připnula mi vlasy naprosto neviditelnou sponkou.

„Jak vypadám?," usmála jsem se nervózně.

„Dokonale," odpověděla a lehce mě objala.

„No, už je nejvyšší čas," řekla jsem a pohlédla na hodiny, které ukazovaly za deset minut půl osmé.

„Každá dáma má mít správné zpoždění," úspěšně parodovala Julce naši učitelku etikety.

Obě jsme vyprskly smíchy a nasadily lodičky na naše nohy. Během toho mi pohled sjel k malé lahvově zelené stužce na mém zápěstí. Usmála jsem se a jemně ji pohladila. Byl čas vyrazit.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Se stále klidnou myslí jsem vešla do hradu, kde pobíhala spousta dívek i chlapců, hledajících své partnery. Ignorovala jsem jejich šuškání, když pohledem zabrousili k stužce na mé ruce. Ovládla jsem nutkání vzít hůlku a proklít je do příštího úterý.

V rekordním čase jsem prošla halou a před schodištěm, jež vedlo k Velké síni, a pod nímž se shromažďovali studenti, jsem si dopřála hluboké nadechnutí. Vzala jsem si k srdci rady naší učitelky Chování – narovnala záda a snažila se působit jistě.

Zahnula jsem za roh a podívala se na masu studentů, jež se snažila najít jeden druhého. Poněkud nervózně jsem si zkousla ret a očima pročesávala dolní patro, než jsem si konečně všimla tmavě černé kštice a zeleného společenského hábitu.

S úsměvem jsem se sešla schody, zatímco Ron do Harryho šťouchl a kývl hlavou směrem ke mně. Ten se okamžitě otočil a já s potěšením zaznamenala překvapení v těch zářivých smaragdech. Přála jsem si, aby mě nezradily podpatky.

Nezradily, prozatím.

„Ahoj," pozdravila jsem je a věnovala jim úsměv.

„Ahoj," dostalo se mi odpovědi.