Půlnoční slunce II.

26. Z nočních můr

„Myslím, že Omračovací kouzlo už trénovat nemusíme."

„Souhlasím se Sam! Ne že bych si chtěl stěžovat," řekl Ron, opatrně se postavil a masíroval si záda

,„ ale už mě bolí záda..."

„To máš z toho, že se nikdy netrefíš na měkké!," mínila Hermiona a urovnala hromadu polštářů na zemi.

„Když tě někdo omráčí, Hermiono, těžko si vybíráš, na co dopadneš!," odsekl nazlobeně Ron.

„Tak jo, klid! Tohle jsme natrénovali, posunem se dál," vstoupil od jejich debaty Harry spěšně.

„Harry má pravdu – takhle se nikam nedostaneme," přispěchala jsem mu na pomoc.

Oba se ještě přeměřili mírně naštvanými pohledy, než se otočili zpět k nám. Hermiona si k sobě přitáhla seznam kouzel, jenž jsme vybrali pro poslední úkol a začala ho procházet.

„Dobře – tady to překážecí kouzlo se mi zamlouvá," řekla Hermiona a hned nato se ozval zvon oznamující odpolední vyučování.

Hrklo ve mně. A sakra.

„Ježiši, musím běžet – mám Lektvary," uvědomila jsem si zděšeně a rychle popadla brašnu.

„A já Runy – na druhé straně hradu," zaúpěla Hermiona a popadla svoji tašku.

„Ještěže máme Trelawneyovou," ušklíbl se pobaveně Ron, když viděl, jak se ve spěchu balíme.

„Snape mě stáhne z kůže," zamumlala jsem a spěšně si přehodila tašku přes rameno.

„Uvidíme se pak," zakřičela Hermiona přes rameno a společně jsme proběhli liduprázdnou chodbou.

Rozdělili jsme se u Velké Síně, kde Hermiona začala v rychlosti zdolávat dalších pět pater do jižní věže, zatímco já jsem letěla do sklepení. Schody jsem brala po třech a když jsem konečně zahlédla učebnu, před níž ještě pořád stáli studenti, zpomalila jsem do kroku.

„Páni Harperová – měli jste s Potterem dostaveníčko v přístěnku?"

Prudce jsem se otočila do zapadlé chodby, z níž právě vycházel Malfoy se svojí bandou. Změřila jsem si ho znechuceným pohledem a nakonec se ušklíbla.

„Závidíš, Malfoyi? Parkinsonová by s tebou na veřejnosti tak neriskovala? Nebo máš snad," přeměřila jsem si rádoby hodnotícím pohledem Averyho vedle něj,„ jiné preference?"

Jeho úšklebek zcela opadl, zatímco Avery ke mně přiskočil a rukou mě tvrdě narazil na zeď. V očích se mu nebezpečně blýskalo, když se ke mně naklonil.

„Dávej si pozor na pusu, ty malá mrcho," zasyčel nenávistně.

„Snad si nemyslíš, že se tě bojím, ty ubožáku," odsekla jsem chladně.

„Možná bys měla, ty–"

„Nějaký problém, pane Avery?," zarazil ho uprostřed věty nebezpečně tichý hlas profesora Snapea.

Povolil stisk na mé ruce, na níž budu mít jistě modřiny a odstoupil ode mě. Poté se s neupřímným úsměvem objevil k učiteli.

„Ne, pane. Jen jsme si povídali."

Snape ho sjel varovným pohledem, než mu odpověděl.

„Tak se této interakci vyhýbejte v mé blízkosti, pane Avery. Do třídy, všichni!," vyštěkl na ostatní, jenž kolem nás postávali.

Všichni se okamžitě nahrnuli do učebny a když jsem kolem něj procházela, chytil mě pod loktem a donutil mě tak zastavit.

„A školní trest, slečno Harperová," pronesl nahlas, zatímco mě postrčil do učebny.