Půlnoční slunce II.

20. Správně ublížit

„Zdovolením!," procedila jsem mezi zuby a protlačovala se skrze skupinku fanynek Viktora Kruma. Jedna z nich na sebe dokonce navlékla dres bulharského famfrpálového týmu.

Vykašlala jsem se na zdvořilost a lokty si proklestila cestu. Ignorovala jsem jejich dotčené a naštvané pohledy a zamířila ke stolku, jenž byl velmi daleko od Kruvalského chytače. Úlevně jsem se svezla na židli a položila před sebe těžké svazky knih.

Sáhla jsem po první knize a nalistovala její rejstřík, když kolem mě proběhla další skupinka dívek a s pitomým chichotáním se opřela o regál s knihami hned vedle mě. Zaskřípala jsem zuby a popadla hůlku. Jedním švihnutím jsem kolem seslala diskrétní clonu.

Jaký to byl balzám pro uši, to nádherné všudypřítomné ticho a vůně knih. Spokojeně jsem si hodila nohy na druhou židli a přitáhla si tlustý svazek.

„Sam?," ozvalo se tlumeně z druhé strany clony.

Vzhlédla jsem od knihy a dívala se do tváří Hermiony a Harryho. Povzdechla jsem si, když jsem z nich vyčetla, že se ke své knize rozhodně nedostanu a propustila je dovnitř.

„Co to bylo?," zeptal se zvědavě Harry, zároveň s Hermioniným zamumlaným, „Diskrétní clona, o tom jsem četla..."

Protočila jsem očima, když se na sebe podívali a Harry se zmateně otočil zpět na mě.

„Něco jako Silencio, akorát mnohem silnější a účinnější," vysvětlila jsem automaticky a přimhouřila oči nad jejich zdánlivě nevinnými výrazy. „Ale kvůli tomu jste určitě nepřišli, že? Takže – co máme za problém?"

„Ehm... vlastně nic... to jen... Kolik toho víš o dracích?," zeptal se ještě nevinněji Harry a rukou si nervózně prohrábl vlasy.

Překvapená otázkou jsem zamrkala a neurčitě pokrčila rameny.

„No asi to, co každý kouzelník. A na co...," šokovaně jsem rozšířila oči a ztlumila hlas, „to je ten první úkol? Draci?!"

Harry nešťastně přikývnul a Hermiona si rozpolceně zkousla ret. Zamyslela jsem se a vstala od stolu. Rychle jsem prošla sekcí chráněných tvorů a bez jediného pohledu prošla kolem Kruma. Samozřejmě jsem vrhla pohled na knihu, jenž měl před sebou a celkem očekávaně – byla o dracích. Akorát v rumunštině.

Letmo jsem prošla očima regál vedle něj a vytáhla jednu z lékouzelnických knih. Spěšně jsem prošla davem nafintěných holek a zapadla do našeho tajného koutku. Hermiona zvědavě poskočila, když v mých rukou spatřila knihu a Harry se jen odevzdaně podíval na její název.

„Hledáme kouzla proti drakovi, ne pro mě, až mě usmaží jako briketu," řekl mírně naštvaně.

„Harry," okřikla ho Hermiona, ale já je ignorovala a rychle nalistovala stranu se zrakem.

Přesunula jsem knihu jejich směrem a hůlkou zvýraznila jednu část. Oba se ke knize naklonili a přečetli krátký odstavec. Harry poněkud nechápavě zvedl hlavu.

„A tohle je mi přesně k čemu?," zeptal se a snažil se potlačit mrzutost ve svém hlase.

Usmála jsem a pozvedla obočí.

„Ach jistě. Co třeba, že každý má nějaké slabé místo?," naznačila jsem.

Hermiona vzrušeně vypískla, vyskočila ze židle a vyběhla do stejné sekce, z níž jsem knihu vytáhla. Harry nechápavě zavrtěl hlavou a znovu se zadíval na odstavec. Přesně jsem viděla moment, kdy mu to všechno zapadlo dohromady.

„Jejich nejslabším místem jsou..."

„Oči," přikývla jsem a posadila se blíž k němu. Otočila jsem knihu na další stranu, kde bylo podrobně popsáno oslepující kouzlo.