Půlnoční slunce II.

21. Za tvými zády...

„Péče o kouzelné tvory? Co myslíte, že budeme dělat?," zeptala se Julce, když jsme scházeli k podivnému srubu nedaleko našeho Kočáru.

„Nevím," pokrčila jsem rameny a jemně se zamračila, když jsem na vrcholku kopce zahlédla skupinku zmijozelských. „Nicméně to bude vážně zábava."

„Nepovídej," zašklebil se Riley a vrhl temný pohled na Pierra Averyho, jenž nás minul a zamířil si to přímo k Malfoyovi.

Pevně jsem se zachumlala do kabátu a vrhla celkem zděšený pohled na něco, co vypadalo jako divný humr bez krunýře a na zadku mělo jedový trn. Co to sakra je?! Jediné štěstí, že byli pevně zavření v nějaké ohradě.

Z boudy vyšel poloobr a zamířil přímo k nám. Z kopce sem dorazili mezitím všichni nebelvírští a zmijozelští. Usmála jsem se směrem Tria a oni mi s úsměvem pokynuli zpět. Poté jsem věnovala pozornost Hagridovi.

„Nevim, esli se ukládaj k zimnímu spánku nebo ne," pronesl právě profesor Hagrid a ukázal za sebe na dřevěné bedny, z nichž vykukovali polštáře.

Všichni se zděšeně zadívali směrem k ohradě a poté zpět na bedny. Někteří studenti namáhavě polkli nebo povážlivě zezelenali.

„Prostě je zavedem dovnitř," vysvětloval Hagrid, „zatlučem víka a uvidíme."

Většina studentů se neochotně začala přibližovat k ohradě. Nevěřícně jsem na ně zírala. Pak jsem pokrčila rameny, vždyť je to jejich věc, nezabezpečit se a vytáhla hůlku. Riley a Julce po mém boku mě kvapně následovali.

Krásnohůlští nejistě postávali vzadu a toužebně pomrkávali směrem k hradu. Kruvalští se naopak tvářili nanejvýš lhostejněně a připojili se ke zmijozelským, postávajícím nedaleko nich.

Jakmile se skvorejši dostali z ohrady a několik studentů se je pokusilo společnými silami dostat do bedny, vyšlo najevo, že se opravdu neukládají k zimnímu spánku. Okamžitě začali pálit salvy ohnivých jisker nebo se oháněli svými trny.

Krásnohůlští spolu se zmijozelskými okamžitě utekli do Hagridova srubu, kde se zabarikádovali, takže z naší školy venku jsme zbyli pouze já, Julce, Riley. Kruvalští a nebelvírští zatím statečně odolávali skvorejšům.

Rychle jsme se přesunuli k jednomu ze skvorejšů a společně ho dostali do bedny, kde jsme ho pečlivě zavřeli. Pak jsme byli nuceni se rozdělit, když se na každého z nás vrhl jeden z nich. Rychle jsem vyčarovala štít a úskokem se vyhnula jeho jedovému trnu.

Skvorejš naštvaně znovu máchl ocasem, takže jsem opět uskočila dozadu, ovšem nevšimla jsem si, že za mnou stojí nějaký další student a oba jsme spadli na zem. Při pádu jsme si vzájemně vyrazili hůlky z rukou, takže když se k nám skvorejš obrátil, srdce se mi zaseklo až v krku.

Než na nás však stačil zaútočit, na druhé straně Julce hlasitě zakřičela, aby upoutala jeho pozornost.

„Tady! Reducto!," vzkřikla a vypálila po něm kouzlo.

Ten se po ní vztekle otočil a vrhl po ní obří ohnivou kouli, jež se zarazila o její štít. Rychle jsem na zemi našla svou hůlku a otočila se přesně v momentě, kdy na Julce letěly tři ohnivé koule a ona se dívala na opačnou stranu.

V žádném případě by se nestihla otočit a bránit. Zoufale jsem vyletěla na nohy a vzkřikla jediné kouzlo, o němž jsem věděla, že by mohlo zabránit nejhoršímu. Pokud vyjde.

„Aresto momentum!"

Ostrý záblesk proletěl vzduchem a zastavil letící koule těsně před Julce. Vedle mě se ozval další výkřik a než jsem se stihla zorientovat, čísi ruce mě zachytily kolem pasu a strhly k zemi. Chtěla jsem toho člověka okřiknout, když na místo, kde jsem před chvílí stála, přistály další dvě ohnivé koule a rozprskly se po zemi.