Půlnoční slunce II.

32. V náručí

„Je u ní madame Pom-"

Když jsem se vzpamatovala z vteřinového šoku, než se Remusova informace dostala do mého mozku, okamžitě jsem vystřelila do domu, proběhla kolem Remuse, který na mě cosi volal a běžela rovnou do druhého patra, kde byl mámin pokoj.

Odstrčila jsem Kingsleyho, jenž stál u dveří a pokoušel se na mě promluvit, jenže já ji prostě potřebovala vidět na vlastní oči. Hned. Rozrazila jsem dveře a zarazila se pár kroků uvnitř v místnosti. Všechny oči v místnosti se otočily na mě.

„Sam?"

Neudržela jsem v sobě vzlyk, když máma vstala se slzami v očích a udělala pár vratkých kroků ke mně. Vběhla jsem jí do náruče a i když jsem jí mírně vyvedla z rovnováhy, objala mě nazpět a naplno se spolu se mnou rozbrečela.

Držela jsem se jí jako klíště a stěží vnímala hlasy v místnosti. Cítila jsem, že i máma naprosto nevnímá, co se kolem nás děje a soustředí se na jediného člověka v místnosti. Mě. Nějakým neuvěřitelným způsobem jsme se dostali na postel, kde jsme se odmítli pustit.

„No tak! Všichni ven! Okamžitě, nechte jim trochu soukromí, které si zaslouží," zaznamenala jsem rázný hlas madame Pomfreyové a během pár minut se místnost vylidnila.

Stále jsem se jí nepouštěla, jen jsem trochu uvolnila stisk, když jsem rozeznala její poněkud stížené dýchání. Pořád jsem nevěřila svému hlasu natolik, abych promluvila a nemohla jsem se hnout, protože jsem se bála, že je to jen sen, z něhož se probudím.

„Broučku," ozvalo se chraptivě nade mnou a na temeni hlavy jsem ucítila motýlí polibek.

„Mami," vzlykla jsem zpátky a přes slzy se usmála a odtáhla se tak, abych ji nepustila, ale viděla jí do tváře.

Byla stále bledá, ztrhaná a vypadala nemocně, ovšem ne tak smrtelně bledá, jako před pár týdny. Kruhy pod očima už nebyly tak viditelné, ale hlavně její nádherné modré oči svítily životem a unaveně se usmívala.

„Tohle už mi nedělej," zašeptala jsem a věnovala ji varovný pohled, který ale musel vypadat směšně, vzhledem k mému ubrečenému obličeji.

Znovu se slabě usmála a vtiskla mě do náruče. Pohladila mě po vlasech a znovu mě do nich políbila.

„Už jsem tu zase pro tebe holčičko."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Povídali jsme si dlouho. Vyprávěla jsem mámě všechno možné, ale než jsem se stihla dostat k soudu, který dnes proběhl, vyrušilo mně zaklepání na dveře.

„Dále," odpověděla máma silnějším hlasem.

Usmála jsem se na Siriuse, který se pomalu protáhl dovnitř a on mi malý úsměv opětoval. Pocítila jsem napětí z obou stran, když mi máma pevněji sevřela naše propletené ruce. S obavou jsem se na ni podívala, ale ona se jen křečovitě usmála.

„Nerad vás ruším, ale rád bych si s Ericou promluvil, pokud by ti to nevadilo Sam?," řekl Sirius a podíval se na mě.

Rychle jsem přeletěla pohledem k mámě a otevřela pusu, abych argumentovala, když mě máma jemně stiskla.

„Budu tu, i když odejdeš, neměj strach," řekla.

„Dole je navíc oslava. Harry se po tobě sháněl," prohodil Sirius a věnoval mi povzbudivý a trochu netrpělivý pohled.

Zkousla jsem si ret, ale mám zatřepala hlavou a přitáhla si mě k sobě. Políbila mě do vlasů a zašeptala.

„Jen běž."