Půlnoční slunce II.

15. Žádné další hádky

Sam

Kdybych řekla, že to šlo hodně špatně, byla bych ještě velmi mírná. Zbytek prázdnin mi mezi jednotlivými hádkami s mámou ubíhal nesnesitelně pomalu. Vypadalo to, že si uvědomila, jak moc je mi ukradené, co všechno mi zakáže a jak smutně se u toho bude tvářit.

A tak poslední týden změnila taktiku. A já musela nechtíc uznat, že opravdu zabodovala. Zakázala mi návštěvy u profesora Snapea! Věděla, jak moc ráda tam chodím a že se tam před ní schovávám - tedy pokud nebyla v práci.

Po pár neúspěšných pokusech o použití krbu odčarovala letax. Když dva dny nato zjistila, že se pokouším Letax objednat, zakázala mi přístup k Césarovi. Což byl, nutno dodat, opravdu tvrdý trest.

Nejenže jsem byla naprosto odříznutá od jediného dospělého, v němž jsem měla aspoň trochu víru a cítila se s ním opravdově, ale znamenalo to i konec dopisování s Julce, Rileym a Denisem. Ten den... ten den jsme se pohádaly. Neuvěřitelně pohádaly.

Bylo to poprvé, co mi řekla, že si nezasloužím být její dcera. A poprvé, co jsem jí řekla, že ji nenávidím...

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Erica

Ten den mi řekla, že mě nenávidí. Nemyslela to tak, stejně jako já nemyslela ta slova, jenž jim předcházela, ale i když to řekla v afektu, bolelo to stejně. Možná ještě víc, protože to bylo poprvé, co mi něco takového řekla.

Byla jsem nespravedlivá? Možná. Ale dělám to pro ni. Kvůli ní. Protože mám strach.

Bojím se, co jí - co nám hodlají udělat příště. Kdo ví, kam až tenhle hon dojde? Co když příště nebude mít tolik štěstí a oni svou práci dokončí?

Vím. Nepřežila bych to. Nedovedu si svůj život představit bez Sam, tak jako jsem si ho kdysi nedovedla představit bez něj. Co se stalo s klukem, do něhož jsem byla tak bláznivě zamilovaná a s nímž jsem si dovedla představit zbytek života?

Nechtěla jsem ho vinit, protože si dobře uvědomuju, že všechna vina leží na mně. Vždyť jsem mu ani nebyla schopná říct, že s ním čekám dítě. Tak jsem zbaběle utekla. Nestihla jsem se s nimi rozloučit a teď už mi zbyl pouze Remus, s nímž se ani nemůžu vídat, poněvadž je to příliš nebezpečné.

Náš život se do konce roku vrátil do téměř stejných kolejí. Nepřestala mi psát dopisy. Hned v prvním, jenž přišel dva dny po začátku roku se mi omluvila. Věděla, že přestřelila.

Nikdy jsem nebyla šťastnější, když jsem viděla letět Césara s dopisem nadepsaným jejím typickým obsáhlým rukopisem. Také jsem se omluvila. Doufala jsem, že z těch vět pochopí, jak moc ji miluju a záleží mi na ní.

Zřejmě ne, ale nemám jí to za zlé. Je mladá a povahou celý Sirius. Její další dopisy byly milé, zdvořilé, ale její odtažitost byla znát na každém slovu.

Když byla ve škole, měla jsem čas lépe rozložený a pohnula s mým projektem. Jednou, když jsem se vracela pozdě v noci, jsem si vše uvědomila. Samozřejmě, že měla pravdu - byla jsem v práci víc doma, než na našem ranči.

S provinilým svědomím jsem začala učit Apollóna na lonži a začala ho učit chodit se sedlem. Doufala jsem, že to zvládnu do letních prázdnin při všem tom shonu, jenž jsem měla. Bylo jediné štěstí, že to její hřebeček pochopil a byť měl sotva tři roky, učil se velmi rychle.

V půlce ledna už všechno zvládal, nicméně jsem si ještě netroufla se na něj posadit a zmařit tak mou půlroční práci. Samanthě jsem o tom nepsala a doufala, že to jako překvapení a dárek k narozeninám bude stačit.