Půlnoční slunce II.

7. Těžký boj

„Kingsley vylez! Vím o tobě už od rána," zamračila jsem a promluvila do keřů, takže kdyby někdo prošel kolem mě, myslel by si, že jsem se úplně pomátla.

Ale tak to nebylo. Konečně jsem pochopila, proč je máma tak v pohodě s tím, že odjíždím na dva týdny do Quiberonu. Samozřejmě na mě musela poslat hlídku. Tohle proti ní ještě někdy použiju.

„Jak dlouho o mě víš?," ozvalo se nakonec zpět.

Zamračeně jsem si sedla na lavičku a položila koště vedle sebe. Povzdechla jsem si a poplácala na místo vedle sebe. Za okamžik se kolem mě prohnal lehký vánek a místo vedle mě se obsadilo.

„Proč mě sleduješ? Nařídila ti to máma, že jo?," šla jsem rovnou k věci a založila si ruce na hrudi.

„Na tohle bych ti neměl odpovídat, ale... Nabídl jsem se sám – naše parta bystrozorů to tu má ohlídat, tak mě napadlo..."

„... že mě budeš špehovat, hlídat a starat se o mě, jako bych byla malý děcko. Tak ti řeknu novinku Kingsley – nejsem! Nepotřebuju, abyste mě všichni hlídali čtyřiadvacet hodin denně, jenom proto, že už na mě jednou zaútočili. 

Jasně, nedopadlo to zrovna nejlíp, ale snad jsem schopná se o sebe postarat na dva týdny a nenechat se zabít ne?," dokončila jsem rozhořčeně a zamračila se na prosluněnou oblohu.

„Tak to není Sam. Máma má o tebe jenom strach. A navíc – byl to můj nápad," podotkl tiše Kingsley, stále skrytý pod maskovacím kouzlem.

„Stejně by tě to bez ní nenapadlo," obvinila jsem ho.

„Pravda," připustil váhavě.

„Ale musíš to brát vážně Sam. Hrozí ti nebezpečí a ty to víš. Máma to teď nemá lehký a tímhle jí opravdu moc nepomůžeš."

Znovu jsem si povzdechla a zadívala se na famfrpálové hřiště nedaleko.

„Tak fajn. Nenapráskám tě..."

Oddechl si.

„... pod jednou podmínkou," pokračovala jsem.

„Jakou?," vzdychl.

„Pomůžeš mi."

„S čím?"

„Najít tátu."

Mlčel. Zadívala jsem se na prázdné místo vedle sebe. Pochopením jsem rozšířila oči a znovu se otočila na druhou stranu.

„No samozřejmě. Proč by to všichni kromě mě nemohli vědět!," naštvala jsem se a kopla do kamínků pod sebou.

„Sam..."

„Žádný Sam! Proč mi sakra všichni lžete? Proč mi nikdo není schopnej říct pravdu? A od koho se to mám sakra dozvědět? Od Smrtijedů? Protože ti jediní mi zatím k něčemu dopomohli," vybuchla jsem a naštvaně zaťala ruce v pěst.

„Tohle by ti měla říct Erica, ne já."

„Já chci od tebe pomoc Kingsley! Myslíš, že jsem se od ní nikdy nepokusila něco zjistit? Kdybych se sama nesnažila, tak vím úplný...," nedokončila jsem.

„Nic?," nabídl Kingsley.

„Hovno," odtušila jsem a spokojeně poslouchala jeho naštvané odfrknutí.

„Nebuď sprostá."

„Tak mi pomoz."

Povzdechl si. Vydírání mi šlo dobře, ale na něj platilo jen občas.