Půlnoční slunce II.

34. Trhliny v plánu

Opatrně jsem otevřela oči a zamrkala. Nade mnou se třpytily hvězdy, které poblikávaly kolem měsíce a občas mi zastínila výhled nějaká větvička. Vdechla jsem všechny vůně okolo a překvapeně se zarazila. Byla jsem... v lese?

Zkušebně jsem pohnula nohama a pokusila se rukama dostat do sedu. Málem jsem vyletěla z kůže, když jsem nahmatala mech, pokrytý jemnou vrstvou listí. Zprudka jsem se posadila s divoce bijícím srdcem a nahmatala jsem hůlku, jež k mé nesmírné radosti byla v mém hábitu.

Obezřetně jsem se postavila na nohy a s úlevou zjistila, že nejsem nijak zraněná. Ale kde to sakra jsem?!, pomyslela jsem si poněkud zoufaleji a rozhlédla se kolem sebe. Několikrát jsem se zhluboka nadechla.

„Lumos," zašeptala jsem a udělala opatrný krok vpřed.

Okamžitě se za mnou ozvalo v křovinách hromové zavrčení a já se hbitě s hůlkou připravenou a kletbou na jazyku otočila. Zavrčení se ozvalo znovu, tentokrát zleva. Napůl jsem se otočila tím směrem, ale stále jsem se měla na pozoru.

Křupnutí větvičky mou pozornost stočilo zpět na místo, kde se ozvalo zavrčení jako první. Lehce jsem začala couvat, když se křoví naproti mně začalo jemně třást a já uslyšela silný tlukot srdce. A nebyl můj.

Snažila jsem se zachovat klid, i když mi srdce bilo na poplach a strach plnil každý pór. Nedostala jsem šanci na jakékoliv promyšlení plánu nebo taktiky, když ze křoví vyskočil obrovský pes, až se země zatřásla pod dopadem jeho obřích tlap.

„Si-Siriusi?," zašeptala jsem roztřeseně, když jsem ho rozpoznala a lehce sklonila hůlku.

Pes zakňučel a zavrtěl ocasem v reakci na můj hlas. Úlevně jsem si oddechla a sklonila hůlku. Udělala jsem pár kroků jeho směrem, než se ke mně rozběhl a povalil mě na zem. Těžce jsem se nadechla, když mi vyrazil tím náhlým pohybem vzduch z plic a rukou ho jemně pobídla, aby slezl.

„Eh-Si-Siriusi, proč se nepřeměníš?," zeptala jsem se snažíc se ho odtlačit.

Zatlačila jsem na jeho hrudník, načež se mi v odpověď ozvalo varovné zavrčení společně s vyceněnými zuby. Opatrně jsem jednou ruku sáhla po hůlce, ale on ten pohyb zaznamenal a zuby se ohnal po mé ruce.

„Co to děláš?!," začala jsem jemně panikařit, když jsem jeho pokusu mě kousnout uhnula pouze o centimetry.

Otočil na mě celou hlavou a já vykřikla, když jsem uviděla místo odrazu svých očí krvavě rudé. Na nic jsem nečekala a kopla ho kolenem do břicha, než se do mě stihl zakousnout. Zaskučel a přetočil se, čehož jsem využila, abych ho praštila loktem a odkulila se zpod něj na svobodu.

Rychle jsem vyskočila na nohy, sebrala hůlku a rozběhla se hlouběji do lesa, zatímco se mi vzdalovalo jeho bolestné skučení, jenž se pomalu ale jistě měnilo na vztek.

„Sam! Sam, pomoz mi prosím – Sam!!"

Okamžitě jsem se zastavila a trhla hlavou západním směrem, odkud jsem slyšela mámin hlas. Co se to sakra děje?!, pomyslela jsem si, když jsem se probojovala hustým křovím na malou mýtinku, odkud se její hlas ozýval.

Obezřetně jsem před sebe natáhla hůlku a sebrala ze země klacek, který by mi mohl posloužit místo další zbraně. Na mýtince nikdo další nebyl, ale já jsem si byla přesto jistá, že to byl mámin hlas a že se ozýval přímo odtud. Byla to past?

„Mami?," zeptala jsem se do tiché krajiny.

„Sam?"

Spěšně jsem se otočila tím směrem a začala jsem si klestit cestu přes další husté keře. Když poslední šlahouny odmítaly ustoupit mé hrubé síle, vytáhla jsem hůlku.