My criminal boy/ L.T.

3. Kapitola

Myslela jsem, že v tu chvíli exploduju. Né štěstím a radostí, ale strachem který se ve mě probouzel. Odhodlala jsem se k tomu, že se otočím. Stál tam. Byl tam. Znovu v plné své kráse. Louis Tomlinson přede mnou stojí, ruce v kapsách a obličej mu zdobí úsměv.

" A-ahoj" vykoktám ze sebe šeptem.

"Ještě že jsem na tebe narazil.. Chtěl jsem tě včera pozvat na kafe jako omluvu, ale zdrhla si mi. Takže nechtěla bys jít teď?" řekne a zvětší se mu úsměv. Tohle nesmím přijmout, ne.

" Já... Nemám čas" vyhrknu ze sebe. To jsem fakt řekla? Takovou pitomost..

" Myslím že moje pověst už je známá" zasměje se." Já ti nic neudělám"  snaží se mě uklidnit, ale mě to vůbec neuklidní. Je to nebezpečný člověk se kterým nechci nic mít.

" Ale já opravdu nemám čas" zalžu a sklopím zrak k foťáku. Uvidím jak přejde ke mně blíž. Moje srdce tlouklo do hrudi jako pominuté.

" Já ti nic neudělám to ti kurva slibuju" vezme můj pramínek vlasů, co mi spadl před obličej a začal si s ním hrát.

" Jsi nebezpečný" špitnu a furt zkoumám můj foťák, který držím v rukou.

" Možná jo, ale.. Neublížím ti" přestal si hrát s mým pramínkem a zastrčil mi ho za ucho. Bříškem prstů se dotkl mého krku a mnou projely elektrické vlny. Nevím proč, ale začala jsme mu i trochu věřit.

" Tak co.. Půjdem?" Zeptá se mě a já vzhlédnu k němu. Byla jsem o proti němu malá. Byl třeba o 30cm větší. No kafe bych si dala. Nemám na výběr. Přikývla jsem hlavou a zkoušela vytvořit úsměv na mém obličeji.

***

Došli jsme do Starbucks, kde jsme si objednali kafe a sedli si ke stolu. V kavárně bylo málo lidí skoro vůbec žádný. To bylo pro mě ideální. Nemám moc ráda přítomnost lidí. Jsem radši sama i když mě samota dostává do deprese. Položila jsem si foťák na stůl vedle sebe čím jsem upoutala Louisovo pozornost.

" Můžu se podívat?" Zeptá se směrem k foťáku. Váhavě přikývnu hlavou a usrknu si z brčka ledového kafe. Bez poděkování si vezme foťák do rukou a prochází fotkama. Jde vidět jak se nad každou fotku za soustředí. Jako by chtěl z nich vyčíst, jak se cítím.

" Jsou krásné Rose, máš vážně kurevsky velký talent" pousměje se směrem ke mně.

" Děkuju" špitnu a uculím se. Začínám pociťovat jak mi začínají hořet tváře. Sklopím pohled k mým prstům se kterými si hraju. " Talent k focení jsem zdědila po tátovi, byl novinář" řeknu se smutným hlasem, když pomyslím na tátu.

" To musí být na tebe hrdý" odpoví mi a položí foťák na stůl.

" On.. Je mrtvý" zvednu k němu pohled plný bolesti. Úsměv mu okamžitě zmizí. Nasadí vážný a lítostný pohled.

" To mě mrzí Rose" řekne lítostně. Do očí se mi nahromadí slzy a já kvůli nim musím znovu sklopit zrak. Nesmím na sobě dát najevo svoji bolest. Ne před ním.

" Nechci se o tom bavit" popotáhnu a natáhnu se pro kelímek s kafem ze kterýho si z brčka usrknu.

" Taky nemám tátu.. Nemám žádný rodiče a příbuzný"

On to má stejný jako já. Nemá žádný rodiče a příbuzný. Možná máme něco společného.

" Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít"zvedla jsem k němu pohled a řekla jsem citát od Tolkiena. Jinak citáty jsou na třetím místě toho co miluju. Moje jedna zeď v pokoji je posetá papírkama s citátami.

" Život není továrna na splněná přání"
Nad jeho větou jsem se zarazila. Cituje můj nejoblíbenější citát.

" Cituješ můj nejoblíbenější citát"

" Já vím" přikývne s úsměvem. " A taky vím, že ho máš na tílku" ukáže na moje tílko. Sklopím k němu zrak a pak mi to dojde. Dělala jsem si ho sama asi třetí den v obrazárně. Skousnu si spodní ret a moje tváře zčervenaly. Louis se začal smát. Ale tak krásně smát, že jsem se přidala i já. Takovej trapas. Najednou jsem uslyšela zvonit mobil. Myslela jsem si, že je to můj, ale kdo by mi sakra volal. Samozřejmě to byl Louisův mobil.

" Kurva" přestal se smát a mobil si vytáhl z kapsy. Radši jsem ho přestala poslouchat a začala se věnovat mému kafi. Mamka mi vždycky říkala, že cizí hovory by se neměly poslouchat. Proto jsem radši neposlouchala to kurva nebo ty vole. Dívala jsem se přes výlohu na ulici, kde byli zaneprázdněný lidi nebo děti co si kupovali zmrzlinu, nebo důchodci, kteří chodili o holích. Závidím lidem zaneprázdnění, závidím dětem radost a závidím starým lidem, že se dožili tak vysokého věku. Proč se moji rodiče nemohli dožít tak vysokého věku? Proč museli umřít ve čtyřiceti? Samí a samí PROČ. Někdy mě to slovo fakt unavuje.

" Rosie sorry, ale mám nějaký zařizování takže..." uslyším jeho hlas za kterým otočím hlavu.

" Jo jasně, chápu" přikývnu chápavě hlavou a trochu se pousměju.

" Fakt sorry, ale tohle nemůžu jen tak odbít.. Odvezu tě domů ok?" zeptá se mě při čemž si telefon znovu dává do kapsy.

" Nemusíš se namáhat, mám to tady poblíž" zalžu, protože to mám tak dva kilometry od bytu. Pořád se ho bojím to se nezmění. Tohle bude naposled, co se vidíme a konec.

" Odvezu tě a nechci nic slyšet" zvedne se od stolu a čeká na mě. Nadechovala jsem se že něco řeknu, ale pak jsem si uvědomila, že tenhle kluk se nedá přesvědčit, takže jsem to radši nechala být. Vzala jsem si foťák a svoje nedopité kafe a oba dva jsme odešli ze Starbucks. Odvedl mě k jeho autu pár metrů od nás a nechal mě si do něj nastoupit i přes můj strach. Nakonec nasedl i on a začal vyjíždět. Za celou jízdu ani jeden z nás nepromluvil ani slovo. Jel přesnou cestou k mému bytu. Nechápala jsem jak to, že ví kde bydlím. Moc jsem to nechtěla řešit, tak jsem prostě sledovala ubíhající krajinu. Po pár minutách nakonec zastavil před mím bytem.

" Děkuju za odvoz" poděkuju Louisovi a přitom si rozepínám pás.

" Nemáš zač" podívá se na mě a usměje se. Úsměv mu oplatím a vystoupím z auta. Vejdu do domu a jdu do čtvrtého patra k mému bytu. Odemknu ho a vejdu. Hned naproti mi příjde Hope.

" Ahoj maličká" pozdravím jí a pohladím jí po hřbetu. Zuju si boty a s Hope v rukách jdu do pokoje. Na stůl si položím prázdný kelímek od kafe a foťák a svalím se na postel. Nemůžu si pomoct, ale Louis Tomlinson se mi dostal pod kůži..