My criminal boy/ L.T.

43. Kapitola

Měli jste někdy pocit, že vám pomalu umrzávají konečky prstů na nohách? Měli jste někdy pocit, že vás mráz obklopuje ze všech stran a nedovolí vám, aby jste se jen na chvilku ohřáli? Měli jste někdy pocit, že vaše srdce zimou málem puklo? Taky jsem ho nikdy neměla až doposud. Noc, kterou jsem strávila na kufru před malebným obchodem byla jednou z nejhorších, jež jsem zažila. Když jsem se pomalu probouzela, má oční víčka byla k sobě přilepená a můj horký dech dělal malé obláčky. Byla jsem celá polámaná. Svaly jsem měla ztuhlé. A ta bolest v mém žaludku. Byl jako na vodě. Vytáhla jsem z tašky prášek, který mi předepsal doktor a následně ho zpolkla bez zapití. Pomalu jsem se posadila. Město už bylo v plném proudu, davy lidí kolem mě chodily, dívaly se na mě jako na zavržence. Promnula jsem si oči. Pocit, který ve mně proudil a pořád mi připomínal, že jsem bezdomovec byl.. Příšerný. Být bez domova, bez přátel, bez rodiny.. Zase v osamění. Jediné, co mě drželo nad vodou bylo moje dítě, jež si teď z mého žaludku udělalo hračku.

" Co tady děláš, špinďíro!?" Vyjekl hlas, zpoza dveře malebného obchůdku. " Zmiz a nežebrej tu, odháníš mi zákazníky!" Hlas patřil mohutnému, staršímu muži, který měl černý velký knír.

" Promiňte" špitla jsem, vzala si své věci a pomalu splynula z davem. Šla jsem dál, směrem, jež nevedl nikam. Avšak jsem došla k dalšímu hotelu. A jak jinak, neměla jsem dostatek peněz na jediný zatracený pokoj.

" Prosím, ubytujte mě. Další noc na ulici nepřežiju" prosila jsem. Paní za pultem na mě hodila odporný pohled a vyštěkla něco v smyslu, ať mám vypadnout. A tak jsem šla dál, ulicemi Ottawy. Po dvouch hodinách hledáním dalšího mottelu jsem to vzdala. Něco málo jsem si koupila k jídlu než jsem si znovu sedla na svůj kufr, tentokrát ne před obchodem a přemýšlela, co budu dělat. Lidé kolem mě chodili a házeli na mě podivné až nepříjemné pohledy. Žaludek se mi zvedal, hlava se mi motala. Dívala jsem se do blba a kousala se přitom do rtu. Kvůli náhlému prudkému a hlavně ledovému větru jsem si přitáhla džínovou bundu. Všimla jsem si naproti mě strašně hubeného žebráka. Byl mladý, snědý, měl černé vlasy jako havraní křídla a jeho oblečení bylo potrhané. Díval se na jdoucí lidi a prosil je. Někteří mu hodili nějaké peníze, někteří na něj začali křičet, aby šel pracovat. Nevím proč, ale připomínal mi Zayna. Vypadal skoro jako on. Při pomyšlení na něj, na Rebeccu, Hannah a ostatní se mi chtělo brečet. Stiskla jsem křížek, který mi visel okolo krku. Zavřela jsem oči, abych zadržela slzy. Párkrát jsem se z hluboka nadechla. Ta smička okolo mého krku se pořád utahovala. Mé srdce každou minutou stratilo jeden kousíček. Paní Greenová mi jednou řekla, abych následovala své srdce. Ale když je mé srdce roztříštěno na miliony kousíčků, který vlastně mám sledovat?

" Uhh, ahoj, můžu si k tobě přisednout?" Otevřela jsem oči. Nademnou stál onen žebrající kluk. Podívala  jsem se do jeho kaštanových očí. Přikývla jsem na souhlas a poposedla si. Kluk si s jemným úsměvem sedl vedle mě.

" Děkuju jsem Jack" nabídl mi ruku.

" Rose" ruku jsem přijmula a potřásla jsem si s nim.

" Na ulici moc mladých lidí nevidím. Mě rodiče vyhodili z domu, když jsem nedodělal školu. Co tu děláš ty?" Optal se. Zdálo se, že je to velmi ukecaný člověk v porovnání se mnou.

" Ehm.. Odešla jsem od mého přítele, protože nechtěl naše dítě," pokrčila jsem rameny jako kdybych odpovídala na úplně normální otázku. Jack se na mě zděšeně podíval. Jeho kaštanové oči se třpytily v zimním slunci.

" Takže.. Počkat, ty jsi těhotná a nemáš kam jít?"

" Už to tak bude" pustila jsem svůj křížek a podívala se na špičky svých bot.

" A já myslel, že to mám nejhorší než všichni bezdomovci dohromady. A to se k němu nemůžeš vrátit? Já teda osobně nikdy těhotnej nebyl, ale být na tvém místě, tak se k němu vrátím. Můžeš tady na ulici dostat nějakou nemoc, nebo tě může obtěžovat černej kluk, který žebrá u pár drobných.." Po jeho slovech jsem se donutila k úsměvu.

" Ne, nevrátím se k němu.." zavrtím hlavou a úsměv zmizí z mých rtů. " Jsem z Anglie a vážně nemám na letenku a.. On by mi ublížil kdybych si to nenechala vzít" nasucho jsem polkla. Nehty jsem zaryla do své pokožky, když jsem pomyslela, jak mě znásilnil.

" To je mi líto, Rose" řekl skleskle.

" To mě taky" podívala jsem se na něho. Nastalo mezi námi ticho. On se díval na dav lidí a já se tajně dívala na něho. Měla jsem nutkání zeptat se ho, kolik mu je, ale rychle jsem tu myšlenku odehnala. Vážně byl hrozně mladý. Určitě mladší než já.

"No" obrátil se na mě najednou" Už tě nebudu obtěžovat. Kdybys potřebovala někdy pomoct, spím támhle v té uličce" ukázal na temnou uličku nedaleko nás. " Rád jsem tě poznal" usmál se a vstal.

" Já tebe taky" podívala jsem se mu do očí než se rozešel k uličce ve které zmizel. Povzdechla jsem si. Nemůžu uvěřit tomu, že existují ještě dobří lidé. I když třeba nemají domov, i když jsou jiné rasy nebo jiného náboženství, i když za sebou mají tak ošklivou minulost, pořád nosí na svých rtech úsměvy. A pořád jsou tak dobří. Myslela jsem si, že je svět jen plný zla, ale po tomle rozhovoru s tímhle šarmatním mladíkem, který mi nabízel pomoc, i když sám ji nejvíce potřeboval, jsem začínala věřit na naději. Protože to bylo jediné, co mi zbývalo. Věřit na naději.