My criminal boy/ L.T.

10. Kapitola

Rose's povs

Myslela jsem, že se probudím na gauči v obýváku, ale já se probudila v měkkých peřinách v nějakém pokoji. Krásná vůně, kterou jsem cítila mi hned potvrdila, že je to Louisovo pokoj. Promnula jsem si oči a posadila se. Pak jsem si vzpomněla na ten večer, když jsem se probudila. Prosila jsem Louise, aby zůstal se mnou.

Vážně jsem ho prosila? Prosila jsem zločince, který mi pak vyhověl. Nechala jsem nohy zpuštěné z postele a lehce jsem se dotýkala studené podlahy. Nebylo mi moc dobře. Točila se mi hlava a nebylo mi dobře od žaludku. Nevím, co to se mnou je. Chvíli jsem se pokoušela probrat a pak jsem vstala a prohrábla si vlasy. Vyšla jsem ze dveří a uslyšela z dolního patra Louisovo a jeden cizí hlas. Pamatuju si ho ze včerejška. Neslyšně jsem nastupovala na schody a poslouchala jejich rozhovor.

" Co ti tak dlouho trvalo?!" Slyšela jsem naštvaného Louise. Pomalu a neslyšně jsem sestupovala níž a níž.

"Sorry no, tak kočka zabrala hodně práce" odvětil mu blonďatý kluk a po jeho větě mi pukne srdce. Měla jsem pocit, že se tam zhroutím. Sešla jsem ještě dva schody než se mi díky slzám zamlží před očima a nezatočí hlava. To ty prášky, který jsem si včera dala. Vždycky mi po nich bylo ráno divně. Vždycky se mi točila hlava a pak jsem omdlela.

" Louisi" řekla jsem skoro obtížně. A pak se to stalo. Nohy se mi podlomily a nedokázaly mě udržet. Nechala jsem své tělo padat a přitom jsem se ani nechtěla něčeho přidržet. Neměla jsem sílu se něčeho chytnou, prostě jsem to nechala osudu, tak jako včera na tom přechodu.

" Rosie!!" Vykřikne Louisovo hlas a  potom cítím jemný pád do jeho náruče. Už vnímám černočernou tmu, která mě pohltí.

***

" Rosie, no tak, probuď se" tato věta mi hrála pořád v hlavě, protože mi jí furt Louis říkal. Nebyla jsem schopna něco říct. Nebyla jsem schopna se pohnout. Neměla jsem své tělo pod kontrolou. Neovládala jsem ho já. Takový jsem měla pocit, když jsem se probouzela v něčí náruči. Chtěla jsem něco říct, ale byla jsem jen schopna otevřít oči. Hned se mi naskytl pohled na vyplašeného Louise, který měl mou hlavu v klíně a jeho ruka mě hladila po vlasech. Jak jsem otevřela oči usmál se.

" Ach bože Rosie" vydá ze sebe a přitiskne si mě víc k sobě do náruče. Nad jeho činem zčervenám. Jako vždy, viď Rose.

" Tohle mi nemůžeš dělat růžičko" pošeptá mi tišše do ucha.

" Promiň.. To ty prášky" odpovím mu tišše a přitom si žmoulám lem mého trička. Chvíli je ticho, ale potom ho Louis přeruší.

" Budu muset odjet.. Nechám tě tu s Niallem.. Bude tě hlídat" řekne.

" Zůstaň" špitnu a přitom se podívám vzhůru do jeho očí.

" Nemůžu" zakroutí hlavou. Udělám zklamaný pohled a přeruším náš oční kontakt. Vím, že ho nemůžu přemlouvat, ale vážně bych byla ráda kdyby tady zůstal místo toho Nialla. Jedině s ním se cítím v bezpečí.

" Slibuju, že přijedu co nejdřív" po téhle větě mě zvedne do náruče, zvedne se a potom mě znovu položí na místo kde seděl. Nahne se ke mně a věnuje mi tvrdý polibek na rty. Znovu cítím ty jeho jemné polštářky.

Potom se ode mě odtáhne a s vítězným úšklebkem odchází. Byla jsem po tom polibku omámená. Ne jak po těch práškách, ale hezky omámená. Sakra Louisi, co to se mnou děláš? Slyšela jsem zabouchnutí dveří a zůstala jsem v tomhle domě úplně sama. Nebo jsem si to myslela. Ale můj předpoklad se hned vyvrátil. Do obýváku přišel ten Niall se kterým mluvil Louis.

" Jak ti je?" zeptá se mě místo pozdravu a opře se o futra. Připadal mi ze všech míň děsivější.

" Uhm.. Dobře, nejspíš" sklopím zrak k mým prstům, které teď pro mě byly nejzajímavější.

" Dobře, tak kdyby byly nějaký komplikace jsem v autě před barákem" ukáže za sebe prstem, aby mi naznačil, že tam bude. Myslela jsem, že když někoho hlídáte máte být u něj co nejblíž a ne co nejdál. Ale okay, jsem ráda sama. Přikývne hlavou a pak mizí z domu pryč. V hlavě mi zněla jediná otázka.. Co budu dělat? Nehodlám tu sedět celý odpoledne a čekat na Louise. Mohla bych to tady omrknout. Zvedla jsem se z pohovky a šla nahoru po schodech do druhého patra. V prvních dveří byl pokoj pro hosty. Musím uznat, že to tu má hezky zařízené i když je to zločinec na útěku. Ve druhých dveří byl Louisovo pokoj, ve třetích koupelna a poslední dveře byly zamčené. Zajímalo by mě, co tam schovává. Třeba tam má tajný vstup do Narnie! Kdo ví.. Povzdechla jsem si a šla znovu dolů do obýváku. Uviděla jsem velké, francouzké dveře, které sloužili jako vstup na verandu. Čerstvý vzduch by neuškodil. Vzala jsem za kliku a vešla ven. Měl velkou zahradu. Ale opravdu velkou. Sedla jsem si na nejbližší židli a nadechla se čerstvého vzduchu. Sluníčko jako vždy vysílalo své paprska na tento svět, aby ho osvěcovaly.

Nevím co si o tom mám myslet. Jsem v domě nejhoršího člověka ve městě. Myslela jsem si, že můj život není tak zajímavý, ale on zajímavý začíná být.

***

Uběhlo několik hodin od Louisova odjezdu. Co dělám? Odpověď je jasná. Nic. Když jsem usoudila, že můj život začíná být zajímavý, nečekala jsem hned na začátku takovou nudu. Budu si na to muset zvyknout. Z nudy jsem taky prohledala Louisovo skříň. Ano vážně.. A vypůjčila si jeho černý svetr, který byl až na dně skříně. Je vidět, že ho dlouho nenosil. Je příjemné znovu cítit jeho vůni. Bude si muset zvykat, že mu budu krást oblečení. Po velkém sedění na pohovce mě začal bolet zadek a tak jsem šla do kuchyně si natočit vodu do sklenice. Po dvouch lokách jsem konečně uslyšela bouchutí dveří. Nechala jsem pití pitím a položila ho na linku. Tak buď je to Niall nebo Louis. Šla jsem se podívat. Pro mé velké štěstí to byl Louis. Rozeběhla jsem se k němu a rychle ho obejmula. Překvapeně mě obejme nazpátek.

" Konečně" špitnu a obličej zabořím do jeho ramena.

" Chyběl jsem ti?"

"Jo..."

" I z velkého strachu k němu si můžeš k němu udělat velké pouto" -Billy Wilder