63. Kapitola

1.7K 72 3
                                    

Simon's pov

Konečně za ten rok byl opravdu šťastný. Miloval tu svobodu, miloval ten pocit, kdy se stal pomalu součástí oblohy. I když měl na sobě helmu, viděl jsem, jak se usmívá. Byl jsem za to rád. Byli jsme do sebe tak dlouho odloučeni. Nechápu, jak jsme to mohli bez sebe přežít. Nebýt sami v pokoji a neposlouchat naše oblíbené písničky. Nekoukat dlouho do noci na seriály nebo si nevyjet na místo, jako je tohle, na motorce. Tohle nás dělalo šťastnými. Tohle nás dělalo tím, čím jsme byli.

Několikrát jsme slyšeli nelítostné narážky na náš vztah. Homofobové nás nazývali hanlivými přezdívkami dokonce i zrůdami. Ale i přes tohle všechno jsme se přenesli. A teď se musíme přenést i přes tohle.

Když Jack najížděl na ten obrovský kámen, který ho následně vymrštil tak, že padal do stráze, kde tekla řeka, myslel jsem, že se na tom místě zhroutím. Nedokázal jsem se na pár vteřin hýbat.

" Jacku!" Vykřikl jsem se slzami v očích. Rozeběhl jsem se. Sprintem jsem běžel na místo, kde měl spadnout. Písek mi pod nohama klouzal, studený mráz mě štípal ve tvářích, po kterých se už valilo snad milion slz. Doběhl jsem až na okraj sráze. Musel jsem zbrkle zabrzdit, abych z něho nezklouzl. Ležel tam dole. Jeho tělo leželo nehybně na kameni a přes něj tekla prudká voda. Nevěděl jsem, jak se k němu dostat. Mé srdce divoce bilo, mé hrdlo vydávalo přidušené vzlyky.

Nakonec jsem sráz pomalu sešel. Rychle jsem rozeběhl k Jackovi. Tekoucí voda pohltila mé nohy. Měl jsem pocit, že se mi tisíce jehliček zapichávají do kotníku. Při každém mém kroku stříkala na všechny světové strany.

" Jacku, Jacku" přistoupil jsem k jeho tělu, kleknul si a položil si jeho hlavu na mou hruď. Rychle jsem mu z hlavy sundal helmu. Oči neotevřel. Ústa nevydala žádná slova. Jen krev, která se táhla z vlasů, okolo oka až k bradě pořád tekla. Pokožku měl bílou, rty fialové. " Všechno bude dobré, všechno bude dobré" uklidňoval jsem ho, i když mě určitě neslyšel. " Pomozte mi někdo!" Vykřil jsem do prázdnoty z plných plic. Nevěděl jsem, co dělat. Ten chaos v mé hlavě jsem nedokázal potlačit. Voda nepříjemně studila na pokožce. Nemohl jsem ho tam dál nechávat. Vzal jsem jeho tělo v podpaždí a sunul ho směrem ke břehu. I přes to, jak byl těžký, jsem ho táhl dál. Svaly na mém těle se napínaly a smršťovaly. Dotáhl jsem ho až ke břehu, kde jsem si ho zase uvalil do své náruče. Sehnul jsem se k němu tak, abych slyšel, jestli dýchá. Dýchal. Ale mělce. Rychle jsem vytáhl z kapsy telefon a vytočil bratrovo číslo. Po chvíli vyzvánění to nakonec zvedl.

" Matthew potřebuju pomoc. Jack je zraněný, teče mu z hlavy krev a spadl do řeky, a je v bezvědomí" rychle jsem vychrlil všechny slova, co mě zrovna napadla.

" Simone, ještě jednou pomalu. Co se stalo?" Zeptal se klidným hlasem.

" Jsme na písečným place, hned za Georgovou hospodou a Jack spadl z motorky do sráze a je v bezvědomí. Matthew, já nevím, co mám dělat" vzlykl jsem mu do mobilu. Podíval jsem se na bezvládného Jacka.

" Simone v klidu, zavolám zachránku a přijedu za vámi. Hlavně zůstaň v klidu"

***
Zdálo se mi, že každá minuta je horší, než před ní. Nevnímal jsem nic jiného. Strach, bezmoc, beznaděj kolonavaly mým tělem, žilami, byly v mé krvi. Ostré nemocniční světla procházela nad mojí hlavou, někdy mě oslepily. Šel jsem u lehátka, kde ležel Jack. Na nose měl kyslíkovou masku, do úst měl zavedenou trubičku. Byl skoro celý nahý. Doktoři mi sundali oblečení z nějakého důvodu, aby více neprochadl. Okolo svého těla měl zlatý alobal na udržení tělesné teploty. Bylo strašné se dívat na člověka, který bojuje o život. Snad nejhorší věc, kterou jsem zažil.

Odpojil jsem se od něj, když ho doktoři vezli na sál. Slzy mi tekly po tvářích. Nedokázal jsem je zastavit. Od té chvíle, kdy jsem ho vytahoval nepřestávaly téct. Cítil jsem chladný dotek na mé ruce. Byla to Rose. Držela mě za ruku a dívala se na mne. I já jsem se na ní podíval. Zahleděla se mi hluboko do očí s takovou lítostí.  Nemohl jsem se dál držet na nohách a tak jsem se jí sesypal na hruď. Její paže mě konejšivě objímaly. Brečel jsem, vzlykal do jejího krku. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je Jack zraněný. Že se neprobírá. Že bojuje o život.

Rose se se mnou posadila na nejbližší židle. Hladila mě jednou rukou po zádech a tou druhou ve vlasech. " Šš, to bude dobré. To bude dobré" uklidňovala mne vlídným hlasem.

" Proč nám není souzeno, abychom byli spolu?" Špitl jsem skoro neslyšně. Rose mě pevněji objala. Nevnímal jsem ten chaos v nemocnici, jenž tu panoval. Vnímal jsem jen ten chaos v mé hlavě, v srdci a v mém těle. Pokud ho ztratím, nebude důvod, abych dál žil. Původcem lásky bývá strach ze ztráty. Když někoho máme rádi, přijímáme ho jako součást sebe, ačkoli tajně víme - a raději o tom moc nepřemýšlíme - že se při některém a kdovíjakém chybném kroku může zase od nás oddělit, a pak nás bude míň o tu část, kterou jsme už pokládali za sebe sama.

Minuty, hodiny se táhly strašně pomalu. Venku už byla tma, skoro noc. A Jack byl pořád na sále a nikdo nám nedal žádnou informaci. Matthew s Rose seděli vedle mě. Mattew si někdy stoupl a chodil sem a tam. Teď nechával Rose, aby mu spala na rameni a v klidu oddechovala. Byl jsem za to rád. Konečně měl bratr někoho koho miluje a někdo mu tu lásku oplácí.

Bylo těžké tam čekat. A ještě těžší bylo zadržovat slzy, které se chtěly dostat na povrch. Hodiny hlasitě tikaly, sestřičky nebo pacienti chodili po chodbě a vždy na nás pohlédli. Když uviděli mou uslzenou tvář rychle odvrátili pohled.

Náhle se dveře od sálu otevřely a vyšel z nich doktor. Matthew probíral Rose zatím co já už byl na nohách připravený na všechny zprávy. Jeho obličej byl neutrální. Bez jakéhokoliv náznaku emoce.

" Jak je mu?" Zeptal jsem se. Doktor si povzdechl.

" Pan Danielson utrpěl vážný otřes mozku. Má částečně natržený játra, propíchnutou plíci a další zlomeniny. Jeho stav jsme stabilizovali. Teď je jenom otázkou času, kdy se probere. Pokud se tedy probere. Je mi to líto, chlapče" stiskl mi rameno a odešel. Mé srdce přitom krvácelo.

My criminal boy/ L.T.Where stories live. Discover now